Pane profesore, jakou zemi bude prezident na začátku příštího roku přebírat?

Zemi v krizích. Ne jedné, ale několika vzájemně propojených a ovlivňujících se. Nemusím, myslím, moc popisovat, o čem mluvím. Hrozí nejen drtivý pád do chudoby mnoha lidí, ale také poškození naší ekonomiky, z kterého se budeme dostávat pěkně dlouho. Co je ale velmi důležité, máme zde krizi celé společnosti. Rozhádaná společnost není dobrý základ pro dobu, ve které se nacházíme.

Proč chcete jako bývalý děkan lékařské fakulty a rektor Karlovy univerzity, nyní šéf vědeckého ústavu, činný v mezinárodních lékařských organizacích, do toho marasmu lézt? Proč kandidujete na prezidenta republiky?

Protože vidím, že se může zničit práce několika generací. Vezměte si jenom, jak se chová vláda k českým firmám. Lidé je budovali třicet let a nyní jim řeknou, že mají skončit. Ano, slyšel jsem takové rady ekonomů, že máme zbytečně velkou zaměstnanost a krach firem nám neublíží. To je hloupý a nebezpečný názor. Jak mi řekl starosta jednoho města: když u nás skončí fabrika, můžeme tu zhasnout. Vláda se k průmyslu chová jako exekutor, ne hospodář. České firmy jsou ničeny zahraniční konkurencí, která má vládní podporu anebo na ni nedoléhá zdražování energií, protože jejich vlády udělaly opatření již na jaře. Tady se vůbec nebere vpotaz vztah lidí ke své firmě a práci. Klidně se přihlíží na ničení životů a existencí rodin zaměstnanců, ale i často zaměstnavatelů.

Co s tím ale může dělat prezident?

Pokud to bude člověk, který není součástí oné naší domácí „války“, nezastává víc stranický či osobní zájem než potřeby země, pak dost. Prezident je součástí politické moci a může ji využívat. Je přímo volený, není závislý na stranických sekretariátech či dosavadních politických dohodách. Od jara cestuji po celé zemi, od Šumavy po Beskydy či Pálavu. A ze setkání s lidmi mám velmi dobrý pocit. Ty starosti, obavy, ale i touhy jsou si velmi podobné. Ta země není tak rozdělená, jak to prezentují různí lidé v médiích. Máme mnoho společného. A prezident může a musí stavět právě na tom společném zájmu. Lidově řečeno, on může politiky přivést k dohodě, k potřebě jednat pro potřeby země, celku.

Co je nyní potřeba udělat?

Jako lékař vím, že lepší je vždy potížím předcházet. Tuto příležitost jsme již promarnili. Nyní tedy potřebujeme mít dva plány: jeden krizový a druhý rozvojový. Je třeba pomoct lidem i firmám, aby je krize nezničila. Vláda je ale stále pozadu za událostmi, ceny energií se měly řešit na jaře, a ne až v září.

Její jednání mi připomíná hasiče, který se pokouší zastavit požár děravým vědrem. Zastropování cen energií nestačí. Lidi drtí drahota. Dám jeden příklad: odpusťme seniorům doplatky za léky. Pro ně je to životně důležitý náklad, a přitom v jejich měsíčních rozpočtech dost vysoká částka. A takto bychom našli další recepty, jak zachránit lidi před pádem do bídy. Součástí krizového plánu musí být podpora českých firem. Tady nám hrozí, že se zastaví chod země. Druhý plán znamená více řešit příčiny problému. Mluvím o tom od léta: jednejme aktivněji v Evropské unii a bojujme za naše společné i národní zájmy. Opusťme obchodování na lipské energetické burze, zastavme alespoň dočasně obchodování s emisními povolenkami, snižme DPH na vybrané produkty a služby. Politici na jedné straně mluví o nebezpečí populismu, ale svými činy ty voliče přímo do rukou extremistů sami nahánějí. Ostatně to byl jeden z důvodů, které mě přiměly kandidovat na prezidenta: chci klidnou, spokojenou Českou republiku. Bez extrémů.

Prezident je sám. Jak v tom může něco dokázat?

Prezident není sám. Nikdo tu nejsme sám. Žije nás tu přes deset milionů. Většinou jsou to šikovní a pracovití lidé. Vždy se může při řízení lidí opřít o to nejlepší nebo nejhorší v nich. Je třeba krok za krokem pracovat na tom prvním. Moje zkušenost je, že dohodou je možné dosáhnout mnoho. Lidé ale musejí vidět, že vám jde o víc než osobní zájem. Lidi nejsou hloupí, mají vztah ke své zemi. Ale my prakticky v žádné oblasti nemáme vizi a strategii jak dál. Prezident by měl být svorníkem společnosti. Neměl by převažovat váhu její jedné části na úkor druhé. Naopak by měl umět vytvářet rovnováhu. Ale pokud lidé nevidí nikoho, kdy by směřoval k nějakému společnému cíli, pak samozřejmě jsou rozladění a chytají se prvního řešení, které se jim nabízí. Ale rozhodně prezident nemusí být žádný osamocený bojovník. Věřím, že dohoda v této zemi je možná. Musí se ale chtít a umět ji vyjednat.

Jste lékař, manažer, učíte studenty. Kdo tedy vlastně jste?

Den začínám jako lékař, pak pracuji jako manažer a velmi rád učím. Celý život jsem pracoval mezi lidmi různého věku, sociálního zázemí, rozličných názorů. A musel jsem umět je přivést k jednomu stolu a pracovat pro společný cíl. Tato rozmanitost mě naučila, že svět není černobílý. Je potřeba se umět dívat na problémy očima toho druhého, ne ho odmítat, protože zrovna na něco máme jiný názor. Hledat to, co nás spojuje, a na tom stavět. Když budete jen někoho válcovat, smát se mu, protože třeba neměl v životě takové štěstí, ponižovat ho, pak vytváříte rozdělenou společnost. A tak se nedá řídit žádný pracovní tým, natož země. Ale já věřím, že zdravý rozum u nás zvítězí.