Rekordně zvyšujeme životní úroveň seniorů, rekordně investujeme, zvyšujeme výdaje na sport, na vědu a výzkum, aktivně řídíme platovou politiku státu, valorizujeme samosprávám příspěvek na výkon státní správy a v neposlední řadě posilujeme obranyschopnost a bezpečnost naší země. Lze tomuto chvalozpěvu ministryně financí Aleny Schillerové ke státnímu rozpočtu pro rok 2019, který v prvním čtení podpořil 101 poslanec, něco vytknout?

Ano, lze. Totiž lze se ptát: Kde na to vezmeme? A odpověď zní: předimenzované výdaje státu jsou živeny ještě předimenzovanějšími příjmy neboli stále větším a větším zatížením soukromého sektoru.

Musíme si uvědomit jednu věc. Ta matematika je sice úplně jednoduchá, ale spoustě lidem to nedochází: Čím víc stát vydává, tím vyšší musí mít příjmy, případně dluhy. A čím větší má stát příjmy, tím víc zdaňuje a zatěžuje soukromý sektor: nejen podnikatele a živnostníky, ale třeba i běžné zaměstnance. A čím víc soukromý sektor platí na státní, tím víc státní sektor roste a soukromý se smrskává. Až se jednoho dne soukromý smrskne natolik, že ten obrovský stát už není schopen dál živit a všechno se to zhroutí… třeba jako v Řecku. Rostoucí stát z logiky věci musí nutně nakonec vést ke zchudnutí všech.

Takže chlubit se tím, jak stát je velký, na co všechno vynakládá peníze – to je vlastně něco, co k chlubení vůbec není. Pouze tím říkáme: Stát víc a víc ždímá soukromý sektor včetně běžných zaměstnanců a přerozděluje bohatství od těch, kteří ho umějí vytvořit, k těm, kteří ho jen spotřebovávají.

K chlubení by bylo, kdyby to stát řekl opačně: rekordně jsme snížili výdaje státu, ještě víc se nám podařilo snížit příjmy státu, takže soukromý sektor, který jako jediný dokáže skutečně vytvářet hodnoty, může bohatnout. Mimochodem, neodpustím si poznámku: Hnutí ANO poměrně nerado slyší, že je levicové. Tady se ovšem mimoděk k levici velmi ochotně přihlásilo.

V aktuálním pořadí podle průměru ratingových hodnocení agentur takzvané velké trojky, do níž patří Moody’s, Standard & Poor’s a Fitch Ratings, náleží České republice jedenácté místo mezi zeměmi Evropské unie. Ministerstvo financí přisuzuje lichotivé umístění nízké úrovni veřejného zadlužení, silnému institucionálnímu uspořádání a také rychlému růstu české ekonomiky. Čemu podle vás ČR za tuto určitě výbornou pozici vděčí?

Předně musím říct, že to opravdu je velmi slušné hodnocení. A souhlasím s tvrzením, že za to může poměrně nízká absolutní výše veřejného dluhu – pozor, rychlost růstu dluhu je věc jiná – společně s rychlým hospodářským růstem. A teď rýpnutí:

Kdybychom dneska platili eurem, celkem jistě bychom měli nižší hospodářský růst, tedy nižší rating. To není spekulace, to je fakt. Jistě víte, že já jsem byla a stále jsem odpůrce více než tříletých intervencí, které ČNB prováděla proti české koruně, ale teď nechme stranou normativní hodnocení, zda to bylo dobře, či špatně, a podívejme se na to pouze technicky: Právě to, že ČNB mohla ovlivňovat kurz koruny – protože prostě koruna stále existuje – vybičovalo českou ekonomiku k tak vysokému růstu, jakého dnes dosahuje, a k tak nízké nezaměstnanosti, která je podle mezinárodní metodiky dokonce nejnižší v EU. Kdybychom tedy neměli korunu, ČNB by neintervenovala, česká ekonomika by tak rychle nerostla a rating by byl nižší. To je prostě neprůstřelný fakt. Takže tvrzení, že přijetí eura by nám „ekonomicky pomohlo“, zjevně v tomto kontextu přestává dávat smysl.

Podobně kdybychom měli euro, tak bychom byli mnohem víc zranitelní v rámci takzvané bankovní unie před dominovou bankovní nákazou v dobách finančních krizí a naše veřejné finance, penzijní fondy a podobně by byly zatíženy dotováním jihoevropských zemí. Opět by to tedy v konečném důsledku patrně vedlo k nižšímu ratingu. Neboli přijetí eura by rozhodně neučinilo českou ekonomiku stabilnější, jak eurooptimisté rádi tvrdí.

Vůbec poprvé se stalo, že Evropská komise vrátila některé členské zemi návrh státního rozpočtu na příští rok k přepracování. Postihlo to Itálii, jejíž zadlužení se pohybuje okolo 130 procent a je druhé nejvyšší po Řecku. Měl by se Řím rozhodnutí podvolit a rozpočet přepracovat, i když vicepremiér Luigi di Maio jménem italské vlády prohlásil, že tamní kabinet neuvažuje o snížení deficitu, který zůstane na 2,4 procenta? Jinak prý Itálii čekají sankce, přestože v loňském a předloňském roce se jim Španělsko a Francie vyhnuly, i když také překračovaly pravidla.

Pakt stability a růstu byl vymyšlen proto, aby existence eura nebyla ohrožena. Ta už minimálně jednou značně ohrožena byla, když bankrotovalo Řecko. Ale faktem je, že pakt v podstatě všechny země vesele ignorovaly... Teprve až v případě Itálie, kdy už je porušování rozpočtové kázně opravdu křiklavé, se Evropská komise probrala.

To, aby Itálie snížila své zadlužení, je nejen v zájmu Komise, ale hlavně v zájmu Itálie samotné. Řecký příklad je prostě příliš odstrašující. Jenomže jakkoliv italská vláda vzbuzuje v mnoha ohledech sympatie a řadu věcí řeší fortelně, ekonomické otázky mezi ně nepatří. Dokonce si troufnu říct, že v ekonomické oblasti je současná italská vláda tlupou diletantů. Itálii to nepřeju, ale tohle se jí nevyplatí. Je to škoda, protože v jiných oblastech Italové udělali v poslední době spoustu práce.

Ve středu zažily americké burzy největší pád za více než sedm let. Když klesaly trhy začátkem října, tak se říkalo, že výsledky hospodaření amerických firem je zase podpoří, ale ty zůstaly za očekáváním. Výprodej akcií se přelil i do Asie. Jak to napětí v mezinárodním obchodě, zejména obchodní konflikt mezi Spojenými státy a Čínou, ohrožuje světovou ekonomiku?  

Technologický index NASDAQ ve středu propadl o více než 4,4 procenta, ale horší je, že si myslím, že to není konec. Tak výrazná korekce technologického sektoru je daní za to, že řada technologických titulů byla z pohledu ukazatele P/E (ceny titulu k zisku na akcii) výrazně předražených. Ale rozhodně nepadají jen technologické akcie. Také další americké indexy – průmyslový DJIA nebo široký S&P 500 – už prakticky odpáraly své zisky z úvodu tohoto roku.

Kdybychom šli ještě dál do historie, zjistíme, že tomu předcházel – opět skoro desetiletý – růst indexu NASDAQ poté, co v roce 2000 praskla internetová bublina. Co tím chci říct? Že z pohledu hospodářského cyklu už NASDAQ znovu potřebuje korekci jako sůl. Osobně myslím, že přelom roku bude ve znamení takovéto korekce. Není to ale jen o cyklu. Proti růstu akcií jsou i další proměnné. A vámi zmíněné obchodní války mezi USA a Čínou jsou jednou z nich.