Zažíváme podobné léto s koronavirem jako před rokem, ale s loňským podzimem přišla do Česka zkázonosná druhá koronavirová vlna. Nyní je však už 5 milionů plně naočkovaných lidí, další více než půl milion má za sebou první dávku. Nemáme se už bát opakování loňska?

Měli bychom se jako většina vyspělých států „obávat“, tedy nikoli jen „bát“. A dělat potřebná opatření. Lepší je „obávat se“ a něco dělat, než „bát se“ a nic nedělat. Problém je, že nikdo neví co. Různé státy přistupují k nadcházejícímu podzimu různě, ale jedno je jasné. Tzv. rozvolnění na základě v určitém okamžiku padajících čísel a podle politické potřeby té které vlády dopadlo všude prakticky stejně. Po prvotním jásání špatně. Nejsa odborník, jen jsem z toho už úplně zblblý.

Koukám na televizi, čtu noviny a internetová zpravodajství a vím prd. Souhlasím s Danielem Kaiserem z Echa, že „současná vlna hysterie nemá žádnou oporu ve statistikách“. Ovšem, zase s ním nesouhlasím, že to, co se děje, je otázka – vládami a dalšími zainteresovanými – vyvolaného strachu. Když u nás zemře na covid-19 úředně 30 tisíc lidí, v USA na 330 milionů obyvatel údajně 615 tisíc, a to úřady přiznávají, že jsou ta čísla uměle podhodnocená, třeba v New Yorku. V Brazílii kopou hroby bagry, aby se hnijící mrtvoly neválely po ulicích, v Indii má být asi 500 tisíc obětí, přičemž odborníci soudí, že ty skutečné údaje jsou asi tak 3× větší. To na „bání se“ stačí samo o sobě. Obávám se, že kdo se nebojí, nemá rozum; kdo má rozum, má přinejmenším obavy. Odborníci praví: „Strach je jednou z nejdůležitějších emocí, která nás chrání a pomáhá nám přežít. Měli bychom ji ale pociťovat jen tehdy, pokud nám hrozí reálné nebezpečí ve vnějším světě. Úzkost je od strachu odlišná. Úzkost je nastavení naší mysli, dalo by se říci, že je to jakýsi chybný, sebedestrukční myšlenkový logaritmus. Je to strach bez předmětu.“

Ale strachu ve společnosti za uplynulý rok a půl koronavirové doby evidentně přibylo. Někdo se bojí onemocnění covidem, jiný zase očkování. Co s tím?

Otázkou je, zda máme strach či obavy předmětné, či bezpředmětné. Na to hezky odpovídá jiný autor z Echa, kterého mám rád, a to Jiří Peňás: „Existuje představa (v Kabale), že když se všechno změří a spočítá, tak se tím vyřeší problémy světa. Toto učení předpokládá statistiku a nekonečné řady ústavů, jež do nekonečna něco sčítají, vyhodnocují a poměřují a pak tím krmí úřady, media a instituce, které je pak vydávají za reálný obraz světa. Výsledkem je tak většinou ještě větší zmatek a nejistota. Příkladem je současné počítání s covidem, které už má dávno rysy čisté (fantaz)magie (fantasmagorie), jež je úplně odtržená od reality, ale novou realitu vytváří, což úplně stačí k tomu, aby se za realitu považovala. Už nikdo neví, jestli čísla stoupají, anebo klesají, a kdy a kde. Každou chvíli je to jinak, a co to vlastně znamená. Jestli to vůbec něco znamená.“

Nejistotu a neklid ve společnosti vyvolává i to, že se tzv. odborníci i skuteční odborníci nedokážou shodnout téměř na ničem. Čemu pak věřit?

Stojím si za názorem, že platí zásada vyzkoušená našimi předky už před tisíciletími. Tuto metodu používají a používaly primitivní kmeny, staří Egypťané, Byzantinci, když je zasáhl mor, a používáme ji dodnes. Jde o izolaci nakažených a nemocných a zdravotní opatření na úrovni té které doby. Třeba u malomocenství (lepra – infekční onemocnění přenosné přes sliznice nosohltanu). První zmínka o prevenci proti přenosu infekce malomocenství se nachází v textu zvaném Mannuův zákoník, který je součástí rozsáhlého komplexu textů – tzv. Védy z období před rokem 1400 př. n. l.

Protože nemáme ostrovy pro malomocné, jaké byly ještě v minulém století, ani si nedovolíme nakažené zazdít v domech, jako to dělali při moru ve středověké Itálii, nezbývá nám než nemocné nějakým způsobem oddělit od zdravých. A držet relativně bezpečné skupiny obyvatel od těch skupin, o nichž si myslíme, že jsou zdravotně nebezpečné. A také využít vynálezu vakcinace, který Evropa používá masově (první moderní vědecké očkování bylo provedeno proti pravým neštovicím 14. května 1796). A očkovat a očkovat. Ostatně první zmínky o očkování proti pravým a tedy smrtelným neštovicím jsou z východní Asie a Indie uvedeny právě ve Védách.(Védy, česky „vědění“, je rozsáhlý soubor náboženských textů sepsaný ve védském sanskrtu přibližně v době 1500 až 500 př. n. l.), kdy se jako ochrana proti pravým neštovicím používaly stroupky z neštovic nemocných.