Ač to pro leckoho nezní moc věrohodně, i válka má svá pravidla, která jsou obsažena ve smlouvách zvaných ženevské konvence, ale i v řadě dalších mezinárodních zákonů a dohod. Za jejich porušení by měly být stíhány osoby zodpovědné za zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny nebo zločin agrese. Jak to je ve skutečnosti se stíháním válečných zločinů? Nezůstává ten záměr z politických důvodů jenom na papíře? Neplatí i v těchto případech rčení, že všichni jsme si rovni, jen někteří jsou si rovnější?

Válečné právo bylo kodifikováno ještě dlouho před vznikem ženevských konvencí. První novodobé písemné kodifikace vznikly na haagských mírových konferencích na přelomu předminulého století a sjednotily do té doby více či méně respektovaná obyčejová pravidla. Tyto úmluvy obsahovaly tzv. doložku si omnes, tedy byly aplikovatelné jen mezi smluvními stranami. Jakkoliv byla tato doložka vyloučena pozdějšími Ženevskými úmluvami o ochraně obětí války, máte pravdu v tom, jako by její duch žil v politické rovině i nadále. Mezinárodní společenství nikdy nemělo větší problém stíhat a trestat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které byly spáchány na území rozvojových nebo z globálního hlediska méně významných států. Bez větších problémů tak byly rezolucemi Rady bezpečnosti OSN v roce 1993, 1994 a 2002 ustanoveny ad hoc trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii, Rwandu a Sierra Leone. S většími problémy se již potýkalo ustanovení stálého Mezinárodního trestního soudu a nutno říci, že počátečnímu entuziasmu navzdory tento soud do něj vkládaná očekávání dosud nenaplnil a velmi pravděpodobně se tak ani v budoucnosti nestane.

Pokud se mě tedy ptáte, zda jsou si některé státy v případě stíhání válečných zločinů rovnější, pak musím s politováním konstatovat, že nepochybně ano. Velcí hráči současného světa ukazují svoji pokryteckou tvář, když principy mezinárodního válečného a humanitárního práva jsou připraveni vždy hlásat a prosazovat v zemích tzv. třetího světa, v případě vlastních zájmů jim však mnohdy toto odhodlání zcela chybí, resp. je jejich postupem zcela účelově mařeno až vyloučeno. A abychom byli zcela adresní, tyto novodobé farizeje musíme hledat zejména mezi stálými členy Rady bezpečnosti OSN s právem veta, tedy především mezi USA, Ruskem a nepochybně i Čínou.

Je v Ženevských úmluvách či jinde ošetřena skutečnost, že je mnohem snazší připsat válečný zločin vojákovi, který ho spáchal, než vůdci, resp. veliteli, který ho nařídil? Mám tím na mysli to, že voják se za války stěží může vzepřít rozkazu, ale přitom ho jeho uposlechnutí nezbavuje trestní odpovědnosti.

S ohledem na to, že v obecném chápání jsou za válečné zločiny považovány všechny níže uvedené zločiny, lze tedy s uvedeným hodnocením souhlasit. Velmi totiž záleží na tom, o jaký zločin se jedná (míra jeho závažnosti se nepochybně vždy promítá do složitosti a délky celého trestního procesu), v jaké jurisdikci je trestní řízení vedeno a jaké je postavení pachatele v rámci státní či vojenské hierarchie, neboť toto často vylučuje reálnou možnost jeho stíhání či potrestání.

Pokud je zločin vyšetřován a stíhán v národní jurisdikci a na základě příslušné vnitrostátní právní úpravy, pak tak činí většinou jeden z přímých účastníků ozbrojeného konfliktu a osoba (nebo jejich skupina), která je označována za pachatele, je poměrně rychle postavena před soud a i odsouzena. Nelze při tom přehlédnout, že rychlost soudního jednání a tvrdost vynesených trestů je často motivována politicky a o naplnění standardů spravedlivého trestního procesu tak lze často s úspěchem pochybovat.