Premiér Andrej Babiš a ministryně financí Alena Schillerová oznámili, že pro příští rok navrhne vláda rozpočet se schodkem 40 miliard korun. Jde vzhledem k 1,5bilionovému rozpočtu o zanedbatelné drobné, nebo o nelichotivé vysvědčení státu, že ani v době konjunktury není schopen hospodařit přebytkově? Jen připomenu, že když se loni plánoval stejný schodek pro letošní rok, bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer označil teze, že v době růstu by neměl být žádný schodek, za nesmyslné, protože důležitější je, že se zadlužování země v poměru k jejímu rozměru a s navrženým rozpočtem dál sníží.

Veřejný dluh dané země je součtem předešlých schodků jejích státních rozpočtů a rozpočtů dalších veřejných organizací za předešlé roky. Jinak řečeno: pokud sestavujeme neustále schodkové rozpočty, z definice musí růst veřejný dluh.

To, že „zázračně“ se jednou „podařilo“ mít schodkový rozpočet a současně snížit dluh, bylo dáno tím, že se – teď velmi zjednodušeně řečeno – rozpustily rezervy. Neboli to se dá udělat jednou dvakrát, pak už není kam sahat pro další kamufláž. Jinými slovy: Náš veřejný dluh je tímto odsouzen k růstu.

Aby tento permanentní růst veřejného dluhu byl únosný, musela by buď extrémně rychle – a také permanentně – růst ekonomika, anebo bychom museli mít dlouhodobě záporné úrokové sazby. Pokud ani jedno z tohoto neplatí, tak se to prostě nedá okecat: Dluh roste. Tečka. Roste i v době, kdy k tomu není důvod, jako by byl třeba v nějaké hluboké recesi a podobně.

Zkusím vám to vysvětlit jinak. Měli jsme řídit stát jako firmu, že? Tak si odpovězte na otázku, jak dlouho může firma žít v režimu, že má vyšší výdaje než příjmy, tudíž si musí na svůj běžný provoz půjčovat v bance. A teď se nebavíme o nějakých daňových účetních čachrech, aby firma platila malé daně, bavíme se prostě o tom, že firma zaplatí – třeba na mzdách – víc, než kolik utrží. Několik let tak jistě fungovat může. Může tak fungovat donekonečna? Nebo na ni přijde exekutor…? Nechť si každý odpoví sám.

Jak se díváte na spoustu nových příjmů pro státní rozpočet od zdanění rezerv pojišťoven přes nový bankovní fond až po digitální daň? Komu se dalo ještě pustit žilou, nebo už vláda vyčerpala téměř všechny možnosti, kde ještě brát?

Tak hypoteticky se dají daně zvyšovat až na 100 procent, míněno tak, že všechno, co vyděláte, vám stát na daních sebere... že to patrně nebude fungovat, protože každý jakékoliv vydělávání v jistém bodě zabalí, je taky každému jasné. Čili otázka nestojí tak, zda ještě je kde brát – to totiž teoreticky je. Otázka stojí tak, zda je to funkční, zda stát skutečně vybere víc, když se bude snažit víc vybrat. A já si nejsem jistá, jestli už náhodou nejsme za bodem, kdy každé další zvýšení daní je úplně jalové, tedy už vůbec nenavýší celkový výběr.

Že by to tak skutečně mohlo být, že bychom mohli být za tímto bodem, naznačuje EET: Je totiž otázka, zda EET vůbec něco do rozpočtu přinesla. Podotýkám, že EET musíme také považovat za formu zdanění, protože podnikatelům navýšila náklady časové, organizační, ale i finanční na technologické vybavení. Ministerstvo financí sice tvrdí, že EET má výsledky, ale existují zpochybnění tohoto tvrzení v tom smyslu, že onen údajný „výsledek EET“ vůbec nemá s EET nic společného, ale je jen důsledkem minulého hospodářského růstu.