Česká republika zažila v krátké době již druhý průjezd konvoje americké armády. Tato akce je vždycky spojena s emocemi, většinou pozitivními, ale i negativními. Co si o tom myslíte, je to něco mimořádného, že naši spojenci projíždějí Českou republikou?

Jsou to naši spojenci a my bychom měli být rádi, že takové spojence máme. Tyto emoce vyvolalo to, že před tím prvním průjezdem konvoje se zdálo, že část společnosti i politiků váhá, jestli je to v pořádku, nebo ne. Byl jsem moc rád, když na to desetitisíce lidí reagovaly tím, jak to cítím já, že byli rádi, že tu američtí vojáci projíždějí a že jsou to naši naprosto zásadní spojenci. A já doufám, že dřív nebo později se to dostane do nějaké normální roviny, že průjezd konvoje našich spojenců je normální záležitost. Ale zároveň bych byl rád, aby si naše země víc uvědomila svoji spoluzodpovědnost za fungování NATO, aby například plnila ty závazky, které členové vůči NATO mají z hlediska výdajů na obranu. Čímž nechci říci, že každá koruna utracená na obranu je dobrý nápad, protože tradice kvality těchto výdajů je u nás poměrně rozporuplná, nicméně není možné, aby ta tíha zajištění obranyschopnosti NATO ležela jen na některých zemích a ostatní se vezly. To není zdaleka jen případ České republiky, to se týká většiny evropských zemí.

Spojené státy také vyzývají členské země, aby plnily své závazky, které se týkají výdajů na obranu v členských zemích NATO.

To není požadavek Američanů, na principu, že budou vynakládat plus minus dvě procenta na obranu, se shodly země NATO. Američané, kteří vynakládají mnohem víc, upozorňují, že zejména evropské země tuto dohodu nedodržují. A pak se dostáváme do bizarní situace, jaká například nastala loni, když politici seberou odvahu a přijmou rozhodnutí, že se do nějaké akce zapojí, tak zjistí, že nedisponují dostatečnou provozuschopnou vojenskou silou, a to samozřejmě není dobře.

V NATO se také vede debata o posílení obrany proti „agresivnímu Rusku“, proti jeho rozpínavosti. Mluví se o zintenzivnění cvičení, o umístění vojsk v pobaltských zemích, o umístění prostředků protiraketové obrany v Rumunsku a Polsku. Myslíte si, že je tato aktivita NATO opodstatněná, že jsou obavy z putinovské politiky oprávněné?

Pokud ohodnotíme dnešní politiku Ruska jako agresivní a rozpínavou a zejména nerespektující mezinárodní právo, pak to pro nás něco znamená a musíme na to reagovat. Vedli jsme o tom debatu v Evropském parlamentu, i když to není záležitost Evropského parlamentu nebo Evropské unie, byla to jen diskuse, kde padlo, že před změnou politiky vedení Ruska se NATO profilovalo na vojenské operace mimo své území. Hlavní linie NATO, to znamená zajištění i obrany svých členů, byla v pozadí, protože se zdálo, že to není žádný problém. Ale svět se změnil, NATO na to musí reagovat, musí se vrátit k tomu kořenu, což je zajištění obrany členů. V okamžiku, kdy se svět změní, a já doufám, že to, co se teď děje, není trvalé, se možná zase ty priority posunou. Ale myslím, že tohle je normální reakce. A je to reakce, není to akce.

Říkáte, že politika NATO není záležitostí Evropského parlamentu, na rozdíl od protiruských sankcí. Myslíte si, že by měla EU v protiruských sankcích pokračovat, když ruský prezident Putin zřejmě svoji konfrontační politiku měnit nehodlá? V reakci na umístění prostředků protiraketové obrany prohlásil, že zaměří jaderné rakety na Rumunsko a Polsko a že Krym je uzavřená záležitost.

Sankce byly důsledkem nějakého konkrétního jednání. A z mé pozice – pokud nedojde ke změně, tak se nemohou měnit sankce. Část sankcí je vázána na obsazení Krymu. A fakt, že Rusko není připraveno o tom diskutovat, neznamená, že se máme tvářit, že je to normální, protože by to byl strašný a nebezpečný precedent. A ta druhá část sankcí je vázána na dodržování minských dohod. A my vidíme, že válka na Donbasu pokračuje, samozřejmě za angažování Ruska, umírají tam lidé. A fakt, že došlo k výměně ukrajinské pilotky Savčenkové za ruské vojáky, které zajala Ukrajina, na tom nic nemění. Cesta k omezení sankcí pro mne vede přes minské dohody, jsem rád, že G7 potvrdila, že v tom hodlá pokračovat, a doufám, že stejná dohoda bude i na úrovni členských zemí.

Jak vnímáte náladu v Evropském parlamentu k otázce protiruských sankcí? Není tajemstvím, že část podnikatelů v Německu na zrušení sankcí tlačí, podobné postoje zastávají i někteří politici ve východoevropských zemích.

Máte pravdu a takhle to bylo od začátku. Na řadu podstatných evropských otázek existují v Evropě různé názory. Například jižní země vnímají velmi citlivě otázku migrace, země na východě vnímají velmi citlivě otázku rizika spojeného s Ruskem, jiné země vnímají velmi silně otázky sociální a otázky typu sociálního dumpingu apod. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude. Klíčová je schopnost nalezení shody. Jen doufám, že když tehdy došlo k té shodě a sankce nejsou nijak drastické, Evropská komise věnovala velkou energii, aby sankce byly přijatelné tak, aby bylo dohodnuto, že se v nich bude pokračovat.

Ty sankce jsou něčím podmíněné. A vždycky existovaly a budou existovat i hlasy, které buď nadřazují nějaký ekonomický pragmatismus těmto hodnotám, nebo jsou přímo ovlivněny. Ale hlavně, a v České republice se to potvrdilo, když proběhly zprávy o obrovských ztrátách státu z titulu obchodu s Ruskem, že ty země, které mají problém v politické oblasti, a pro Rusko to platí, nejsou dobrými obchodními partnery, protože jejich ekonomika je nestabilní, právo tam nefunguje, politický systém je nestabilní. Považuji to za velmi krátkozraké, protože si myslím, že dobrý obchod se dá dělat pouze se zeměmi, které respektují nějaké hodnoty a dobře fungují. A to se dnes o Rusku nedá říci.