Paní senátorko, rok 2011 je za námi. Jak byste z pohledu političky tento rok zhodnotila a jak podle Vás fungovala vláda?

Při zpětném pohledu se mi loňský rok jeví jako složité a obtížné období.  Jsme součástí Evropské unie a je tedy logické, že krize eurozóny dopadla i na české podniky a české podnikatele. Současná vláda se však chová, jako by se jí Evropa se svými aktuálními problémy netýkala. Nelze se hlásit k evropanství pouze ve chvílích konjunktury a prosperity. V žádné rodině – a Evropa je pro Českou republiku v jistém smyslu slova rodinou – nefungují vzájemné vztahy pouze jednosměrně. Taková rodina se obvykle rozpadá. I na postoji a hlavně chování České republiky v rámci Evropské unie bude tedy záležet, zda se podaří na současné zásadní problémy nalézt společné evropské řešení. Často mívám pocit, že jsme již zapomněli, že jednotná Evropa bez válečných konfliktů, hraničních kontrol a celních bariér není samozřejmostí.

Uplynulý rok byl svým způsobem smutný. Odešly významné osobnosti sametové revoluce a disentu: Jiří Dienstbier, prezident Václav Havel (jeho skon ZDE), Jiří Gruša a Ivan Jirous a další (více ZDE). Jako by jejich úmrtím končilo celé jedno historické období. Dobrou zprávou však je, že se stále více ukazuje, jak od roku 1989 vyrostla nová generace sebevědomých Čechů nezatížených stereotypy minulosti, pro které je svoboda slova, volnost pohybu a názorová pestrost naprostou samozřejmostí. Věřím, že právě tato generace je nadějí pro naši společnost.

V oblasti politických událostí bylo důležitým milníkem prosazení penzijní a zdravotnické reformy – bohužel bez širšího politického či společenského konsensu. Snaha o kompromisní řešení a dohodu napříč politickým spektrem – základní předpoklad demokracie - byla zašlapána. Jakoby zohlednění různých zájmů bylo nepřípustné a považovalo se za slabost.  Postup vládní koalice při protlačování reformních zákonů parlamentem dostal po letech odboráře opět do ulic a poprvé od revoluce v roce 1989 proběhla celodenní dopravní stávka. Reformy odhlasované vládní koalicí zpolarizovaly českou společnost a negativní ekonomické prognózy vytvořily mezi občany napětí a strach. Strach ze ztráty zaměstnání, strach z budoucnosti.

Schválení daňové reformy v závěru roku tyto pesimistické nálady ještě umocnilo. Bohužel snaha Senátu vládní asociální reformy korigovat byla díky silnému postavení Poslanecké sněmovny v legislativním procesu úspěšná jen částečně.

Dlouhodobě jste ministra školství kritizovala za problémy v čerpání z fondů EU. Myslíte si, že ministr Dobeš dostojí svým slovům a pokud se mu nepodaří peníze z fondů EU získat, rezignuje?

Nejde křeslo ministra školství, ale o výjimečnou příležitost, jak naše školství zefektivnit. Máme jedinečnou možnost čerpat na zkvalitnění našeho vzdělávacího systému, vědy a výzkumu z EU výraznou finanční podporu (cca 110 miliard Kč) v situaci, kdy je naše školství silně podfinancované. Nabídnuté peníze díky přístupu ministerstva čerpat neumíme a hrozí nám tak ztráty v rozsahu desítek miliard korun.

Kdykoliv ČSSD na tyto problémy upozorňovala a nabízela pomocnou ruku, ministři Nečasovy vlády reagovali siláckými řečmi. Nyní pro změnu slyšíme samé výmluvy. Stále ještě doufám, že se ministru Dobešovi peníze podaří v poslední chvíli získat, ale fakta bohužel hovoří jinak! Pokud se naplní černé scénáře této vládní epizody, bude mít selhání ministra Dobeše pro resort českého školství fatální následky.

Jste nakloněna tomu, aby se prezident volil přímo. Kdo by byl podle Vás vhodný kandidát? A jaký je váš názor na možnou kandidaturu lidí, kteří nemají s vysokou politikou mnoho zkušeností. Mediální úvahy se vedou například kolem jména podnikatele Tomio Okamury…

Přímá volba ano, ale i ta má svá úskalí (téma přímé volby ZDE). Lidé jsou zklamaní chováním i počínáním současné vlády. Domnívám se, že očekávají, že přímou volbou se vyřeší všechny problémy, volbou prezidenta se silným mandátem. Tahle očekávání mi však připadají přemrštěná.

Pana Okamuru vnímám jako pracovitého člověka, nejsem si jistá jeho názorovou stabilitou a politickou orientací. Prezidentem republiky by měl být člověk názorově zakotvený, aby bylo možné v jisté míře předvídat jeho reakce na situace, které nám život přináší.

Od prezidenta republiky se očekává, že bude stabilizačním prvkem politického dění, musí umět v pravý čas ovlivnit politické kolbiště tak, aby došlo ke zklidnění politické situace. Odpovědnost prezidenta vůči republice a jejím občanům je značná a stejný rozměr by měla mít také odpovědnost těch, kdo jej volí. V tomto směru nezáleží na tom, zda jsou prezidentskými voliči občané či jejich volení zástupci, tedy poslanci a senátoři.

Osobně jsem přesvědčena, že Česká strana sociálně demokratická na úřad prezidenta navrhne kandidáta, který vše výše uvedené bude naplňovat. Náš kandidát bude muset být proevropsky orientovaný a s jasně definovanou vizí chodu republiky. Jedině touto cestou se zaručí všeobecná stabilizace politiky v České republice.

Jako místopředsedkyně Výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice byste chtěla docílit zvyšování kvality vzdělání. Jak byste toho chtěla dosáhnout?

Problémy českého školství nelze zhodnotit v jednom odstavci. Mezi nejžhavější aktuální školská témata patří financování regionálního školství, úloha speciálního školství, novela vysokoškolského zákona a školné.

Z prvotních reakcí akademické obce lze vycítit, že novela vysokoškolského zákona bude hodně palčivým tématem. Je však třeba připomenout, že věcný návrh podoby novely ještě neprošel zásadním projednáváním na půdě Parlamentu. Mnohé se zde ještě může doplnit či změnit.

Po roce 1989 se zvýšil počet středních i vysokých škol, současně však ubylo dětí, potenciálních studentů. Očekávalo se, že bude vyšší kvalita vzdělávací soustavy, ale kvalitu leckde převálcovala kvantita. Do školství vstoupilo soukromé podnikání, které kvalitu vzdělávání až na vzácné výjimky nezvýšilo. 

Od roku 2000 přibylo v České republice 36 soukromých vysokých škol a 3 veřejné vysoké školy. V absolutním čísle to představuje 72 vysokých škol v naší zemi. K tomu je nutné připočíst ještě 2 státní vysoké školy - Policejní akademii ČR a Univerzitu obrany.

Uvedená čísla svědčí o tom, že vysoké školy rostou jako houby po dešti. Za posledních deset let vzrostl v České republice počet soukromých vysokých škol o 500% a veřejných vysokých škol o 13%. Jde skutečně o vzdělání, nebo o výhodný byznys dotovaný státem?

Za zásadní téma těchto týdnů považuji novelu vysokoškolského zákona. Omezování akademických svobod a školné je pro mne nepřijatelné. Sociální bariéry nelze stavět,  škola má pomáhat odhalit schopnosti jednotlivce. Česká republika není tak bohatá, aby  si mohla dovolit plýtvat talenty  zavedením finančních bariér.

Počet vysokých škol by měl být zredukován a na studenty by měly být během studia kladeny vyšší nároky. V každém případě se musí legislativně ošetřit kupčení s tituly, to co se v posledních letech odehrálo, považuji za děsivé!

Rozdělení vysokých škol na dva typy vnímám jako krok správným směrem a preferovala bych školy, které mají vliv na úroveň vědy a výzkumu – technické školy. Za zářný příklad považuji Brno, kde se díky úsilí podařilo vybudovat špičkovou instituci pro studium a život. Masarykova univerzita disponuje nejnovějšími technologiemi a je jedním z nejvíce inovativních a progresivních ústavů v České republice.

Co se týká ZŠ, měla by se více akcentovat Komenského škola hrou. Nejsem příznivcem neustálého testování, třídění a rozdělování malých dětí podle výkonnosti - viz Dobešovo testování žáků. Škola by v dětech měla probudit zájem a touhu po poznávání a také podněcovat ke kreativitě, ne je neustále stresovat. Já bych například také uvažovala o zrušení známkování tělesné výchovy, výtvarné výchovy a hudební výchovy. Někdy učitelé nevhodným hodnocením dítě zcela odradí. Výkon žáků v těchto předmětech lze přeci zhodnotit slovně.

Velkou kapitolou školství ČR je kritické myšlení. Náš systém je stále velmi faktografický, děti ke kritickému myšlení nevedeme. Ale to je téma natolik rozsáhlé a odborné, že by vydalo na samostatnou studii.

Jak v souvislosti s tím hodnotíte reformy ministra školství Josefa Dobeše?

Pan ministr chrlí nové a nové podněty. To samo o sobě není na závadu. Co u pana ministra chybí, je zohlednění názorů a zkušeností odborníků a připomínek opozice. Reformy tak důležitých oblastí jako je vysokoškolské vzdělávání s dopadem v desítkách let nelze dělat silou. Ale to je problém celé současné vlády, nikoliv pouze ministra školství.

Nedávno mě naprosto šokoval příběh, který proběhl médii. Nějaký člověk si stěžoval, že mu bylo vystaveno falešné maturitní vysvědčení a vůbec si neuvědomoval, že aniž školu navštěvoval a absolvoval, tak nemůže dostat pravé vysvědčení. Argumentoval tím, že si to vysvědčení řádně koupil a proto má právo na pravé vysvědčení! Tento příběh prozrazuje mnohé o stavu naší společnosti a myslím, že současná Nečasova i minulá Topolánkova vláda mají na pocitu některých lidí, že všechno se dá koupit – tedy i kvalifikace a titul, značný podíl.

Důležitým politickým tématem je pro Vás i prosazování rovných příležitostí pro všechny bez ohledu na původ, pohlaví, rasu, náboženské vyznání apod. Jak byste v tomto ohledu hodnotila situaci v České republice?

Rovné příležitosti máme zaručeny zákony, ale praxe je úplně jiná. Stereotypy v chování a předsudky v názorech přetrvávají a s nimi je spojená i diskriminace. Aktuální informace, že 60 procent padesátiletých – tedy pracovníků s bohatými životními i pracovními zkušenostmi a v naprosté většině v dobré zdravotní kondici - je bez práce, je alarmující. V České republice tuto problematiku zodpovědné instituce dlouhodobě podceňují a výsledkem je neúměrná zátěž na vyplácení podpor v nezaměstnanosti a předčasné odchody do důchodu. V tomto směru bychom se měli intenzivně inspirovat komplexními programy napříč EU.

Postavení žen se u nás postupně zlepšuje, ale docílit zastoupení žen v řízení společnosti nebo v politice jako je tomu například ve Skandinávii, k tomu máme ještě hodně daleko.

Skutečnost, že české ženy vydělávají při stejné kvalifikaci a stejném výkonu za tu samou práci o 26 procent méně, než čeští muži, považuji za skandální! Mimochodem, v tomto ohledu jsme druzí nejhorší v celé EU, horší situace je v tomto ohledu pouze v Estonsku.

V loňském roce vygradovaly problémy s nepřizpůsobivými na Šluknovsku i v jiných oblastech země. V čem je podle Vás jádro konfliktů a jak byste je řešila?

Jednoduchá či rychlá řešení v těchto problémů neexistují!

Myslím si, že zde sehrála negativní roli samospráva - samozřejmě nejen v těchto problémových lokalitách, to je jen důsledek. Po revoluci všechna města rozprodala bytový fond a sociální byty s regulovaným nájemným nikdo nebuduje. Místo toho máme stále byty s regulovaným nájemným, ve kterých rozhodně nebydlí sociálně slabí občané. Podnikatelé v realitách skoupili nemovitosti v příhraničních městech a nabídli je k pronájmu lidem, kteří žijí ze sociálních dávek. Došlo k velkému stěhování sociálně nejslabších a takto vznikla ghetta s obrovskou sociální zátěží.

Zde je zapotřebí říci, že sociální systém umožnil platbu nájemného bez omezení výšky. Z pohledu majitelů pronajímaných nemovitostí ve zmíněných oblastech se jedná o dokonalý podnikatelský projekt, který však funguje na úkor starousedlíků v příhraničních oblastech, na úkor sociálně slabých i celé společnosti. V tomto případě se neviditelná ruka trhu evidentně neosvědčila..

 Platná pravidla, jež majoritní společnost respektuje, musí samozřejmě  platit pro všechny. Zavedenou změnu a navázání sociálních dávek na školní docházku dětí považuji za správnou.

Alfou i omegou celého tohoto problému je kumulace lidí bez práce a jejich obtížná zaměstnatelnost z důvodů jejich kvalifikace.

Aktivně komunikujete s občany prostřednictvím našich stránek, což je uživateli-občany vnímáno velmi pozitivně. Mohu se Vás zeptat, zda jste s naší službou spokojena a zda ji vnímáte jako přínosnou?

Interaktivní komunikace je přínosná pro všechny. Někdy mě však zaskočí vulgarita diskusí pod články. Často mě také udivuje, co všechno je dovoleno publikovat, například články o sexuální orientaci veřejných osob. To všechno prohlubuje vzrůstající agresivitu a nesnášenlivost ve společnosti.

Někdy mám však také pocit, že lidé jsou denně zahrnováni těžkou masou méně podstatných informací, což jim nedává příliš velký prostor k vzájemné komunikaci mezi sebou. Lidský kontakt by se měl odehrávat především tváří v tvář a ne jen v úrovni sociálních sítí, prostřednictvím počítače a klávesnice.