Proč je dnes rozdělování politických stran na levici a pravici tak ošidné?

Staré a klasické pojetí levice bylo takové, že chtěla změnit režim, zrušit šlechtu a pak i kapitalismus. Dnes už jde ale vlastně o historický pojem. Ostatně i pravice se jím stala.

Nepřišla mlha kolem pojmů pravice a levice s tím, že začal chaos v rozlišování sociálních tříd?

Samozřejmě. Sociální třídy byly chápány jako určité skupiny lidí. Byly definovány podle majetku a statutu. Byla třída vykořisťovaných a třída vykořisťovatelů. Byly do toho vneseny ekonomické rozdíly. Nicméně tohle nezačal Kája Marxů, prý se mu říkalo „Maur“, ale měl mnoho předchůdců.

Vládnoucí třída měla moc. Pak byli dělníci, rolníci, pracující inteligence, a jak jsem vždycky říkala, ještě ženy. Ty si mohly vybrat, kam se zařadí. Nicméně levice byla chápána tak, že se zaměřuje na chudší společnost. Vždy chtěla status quo reformovat, změnit a získávala hlasy tím, že lidem předestřela lepší svět.

Pravicí byli myšleni ti, kdo nechtějí nic měnit. To byl prapůvodní smysl tohoto dělení. V mém dětství se mluvilo o čtyřiceti amerických rodinách, které vládnou světem.

A co se změnilo?

Dělnictvo, jako třída určená sociálním postavením, v Evropě prakticky není. Vždy se směju z hlediska třídního pojetí pojmu manažerská třída. To přece není třída. Manažeři přece nevlastní nic, jen mají často velké platy. A najednou se pojem třída dostává do úplně jiné roviny.

Byli Karel Havlíček Borovský, Tomáš Garrigue Masaryk či Václav Havel levičáky?

V podstatě byli. Stavěli se proti režimu Rakouska-Uherska, Masaryk se s hilsneriádou postavil proti zakořeněnému antisemitismu, Havel o mnoho let později dával velký důraz na občanskou společnost. To vše bylo velice levicové. Ale protože jsme se skoro celé půlstoletí učili o tom, že je levice komunistická, a měli jsme toho plné zuby, tak je tam řadit nechceme.

Po konci bývalého režimu v Československu právě všichni plivali na levici a většina volila pravici, což byla tehdy hlavně Občanská demokratická strana...

To nebylo nadšení pro pravici, ale pro změnu. A jak už jsem říkala, že předchozí režim byl brán za levicový, tak všichni chtěli být najednou pravičáci. Ale o pojmech pravice a levice toho tenkrát lidi moc nevěděli.

A dnes je levicí kdokoliv, kdo chce zase jinou změnu. Takže i odmítači roušek, když je někdo takový vůl. Je v tom posun. Lidé si ho ale už moc neuvědomují. A po koronakrizi budou takové změny, že si je my dva možná ani nedokážeme představit. Dojde k těžké ekonomické krizi. Na rozdíl od doby na konci druhé světové války tady nebude nikdo, kdo by nám nabídl nějaký Marshallův plán anebo „v nouzi dá ti radu každý dobrý přítel, ale málokterý dá ti mouky pytel“ jako SSSR. Každý se bude muset postavit na nohy sám za sebe.

Za existence SSSR se svět vnímal jako bipolární. Jenže většina lidí toho víc nevnímala. Byla Evropa, Severní Amerika a rozvojové země. Pár lidí si říkalo: „No jo, ono to v té Angole je blbé.“ Ale to bylo všechno. A dnes si uvědomujeme, že má třetí svět víc pracovní síly, než má takzvaný první svět. Pohled na svět z hlediska Evropy se dost změnil.

Do jaké míry je dnes důležitá pevnost a neměnnost názorů?

Když o sobě někdo bude prohlašovat, že má stále stejný názor, ale doba a prostředí se kolem něj mění, budete ho považovat za chytrého? Asi ne. Samozřejmě že ve vyhraněných situacích, kdy opravdu o něco jde, se jedná o věrnost vlastnímu přesvědčení a skupině svých názorových druhů, které podporujete. Samy názory jsou nicméně dost mnohoznačné. A zrovna názory na pravici a levici.