Co v době stále rychlejšího rozvoje technologií a s tím souvisejícím obrovským nárůstem konkurence mezi sdělovacími prostředky považujete za stěžejní úlohu České televize coby veřejnoprávního média?
Významným paradoxem současnosti je to, že „síťová“ – nebo „propojená“ – společnost je současně společnost vysoce individualizovaná a roztříštěná – fragmentovaná. To se projevuje i v mediální komunikaci: k dispozici je stále více online i offline obsahu, vznikají nové a nové rozhlasové a televizní stanice, slábnou tradiční tištěná média, zvláště noviny, mění se postavení žurnalistiky… Tím, jak se mění komunikační možnosti, které máme, mění se pochopitelně i role klíčových celospolečenských komunikačních aktérů včetně médií veřejné služby. Myslím, že ta mají posilovat integritu společnosti, mají se snažit ji oslovovat jako celek a vnímat ji jako společnost občanskou a být výrazem jejího politického a kulturního života, artikulovat to, čemu se říká „veřejný zájem“. Média veřejné služby v nejobecnější rovině mají roli stabilizační, mají představovat pevný bod, ke kterému se lze vztáhnout.
Jak se České televizi v minulém roce tuto úlohu dařilo plnit spolu s těmi úkoly a povinnostmi, které pro ni vyplývají ze zákona?
Ona to – stejně jako Český rozhlas – v zásadě plní už tím, že je. Když se to snažím vysvětlit studentům, tak používám příměr s Národním divadlem. Národní divadlo je důležité, i když do něj člověk nejde, ale ví o něm. Protože to je něco, k čemu se může vztáhnout, je to nějaký pevný bod, má symbolickou hodnotu. A v tomhle smyslu i Česká televize svoji roli plnila a plní už prostě tím, že je. To, že se člověku nemusí líbit ten či onen repertoár v Národním divadle, je stejné, jako se člověku nemusí líbit ten či onen program, který ČT nabízí. Ale tu základní společenskou roli plní už jen svou existencí. Může ji ale plnit lépe, či hůře – podle toho, jakou programovou nabídku poskytuje. Z toho také plyne, že existenci médií veřejné služby je třeba hájit, zatímco konkrétní produkci ČT nebo ČRo je samozřejmě možné a užitečné hodnotit a kritizovat – tyhle dvě roviny je třeba důsledně odlišovat.
MF Dnes přišla před časem se statistikou účasti nebo zmiňování politiků v České televizi ve zpravodajství. Nejčastěji byli zmiňováni Miloš Zeman, Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš, ale na jednu pozitivní zprávu o nich připadlo v průměru osm až devět negativních zmínek. Jak vnímáte nejen z tohoto pohledu objektivitu zpravodajství ČT?
Je jasné, že jistá míra subjektivity je i ve zpravodajství nevyhnutelná. Jsme trošku ve vleku nešťastné legislativy, protože náš zákon zmiňuje objektivitu jako něco, co mají vysílatelé dělat, jenže je to nesplnitelný požadavek. V každém zpravodajství je vždy nějaký subjektivní prvek přítomen – už tím, že zprávy jsou výsledkem nějakého výběru, zpracování. A převaha „negativních“ zpráv není překvapivá, vždyť se říká „dobrá zpráva – žádná zpráva“. Na druhou stranu není vždy snadné rozhodnout, co je pozitivní a co negativní: často záleží na úhlu pohledu, jen si vezměte EET.
To, že se ve zprávách nejvíce objevují špičkoví politici, také není nic divného… Jiná věc je, jestli je ve zpravodajství konkrétního média patrná nějaká dlouhodobá tendence, kterou bychom mohli označit za předpojatost či stereotyp. I když to nemám podložené „tvrdými“ daty, jistou stereotypní předpojatost ve zpravodajství ČT cítím. Jeho pohled na svět víceméně kopíruje převažující atmosféru v české novinářské obci, která je většinově naladěna proti současnému prezidentovi, proti oligarchům v mediálním sektoru a tak dál. Zásada „nezávislost je způsob myšlení“ založený na tom, že novinář je neustále kritický především ke svým vlastním východiskům, se v českém prostředí příliš neprosadila.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník