Pane Jemelíku, v dohledné době vám vyjde druhý díl knihy Škůdci v taláru. Jak hodnotíte ten první?

 

Musím upřesnit informaci. Druhý díl „Škůdců“ již vyšel, ale zatím jen v digitální podobě na webu Bezvydavatele. „Papírového“ vydání se ale dočkáme během pár dní. Promiňte mi, že neodpovím na vaši otázku. Nemohu přece hodnotit své dílo. Otázku byste měl položit čtenářům. K prvnímu dílu bych pouze poznamenal, že jsem měl obrovské potíže s nalezením nakladatele, který byl ochoten „Škůdce“ vydat bez mé účasti na nákladech. Takže oceňuji, že první díl prošlapal cestičku tomu druhému. Dále uvádím, že první díl neměl podporu v reklamě, takže se špatně prodával. Měl navíc smůlu, že vyšel současně s knihou Roberta Šlachty Třicet let pod přísahou, které byly plné výlohy knihkupectví a Česká justice z ní uveřejňovala ukázky, zatímco „Škůdce“ knihkupci vystavili jen ojediněle a Česká justice odmítla uveřejnit aspoň recenzi Jana Schneidera.  

 

V soudních síních trávíte mnoho času. Jakým způsobem se posouvá kultura uvnitř těchto prostor?

 

Za významné považuji zavedení pořizování zvukových záznamů v trestním řízení, jemuž se z počátku soudci bránili. Má ovšem také své „mouchy“. Dříve předseda senátu diktoval hlasitě protokol, kdežto dnes protokol vzniká až dodatečně podle zvukového záznamu a jeho úroveň ovlivňuje zdatnost zpracovatele. Otvírá se tím prostor pro deformace, jejichž náprava bývá obtížná. Uvedu příklad „ze života“: z jistého protokolu vypadla svědkova výpověď, podle které nebožtík nosil za největších veder dlouhé spodky. Ve skutečnosti mrtvola, vylovená z Labe, měla krátké spodky. Obhájkyně podala stížnost, na kterou soudce odvolacího soudu reagoval sdělením, že do protokolu se zapisují jen důležité informace, ale tato důležitá nebyla: z toho, že nebožtík nosil stále dlouhé spodky nelze vyvodit, že zrovna v den své smrti si z nějakého důvodu nemohl vzít krátké. Další významná změna je běžné používání zvukových záznamů veřejností. Kdysi jejich pořizování soudci v rozporu se zákonem zakazovali, pak už jen bylo nebezpečí, že bude ze soudní síně vykázán účastník, který na začátku hlavního líčení pořizování záznamu neohlásil a dnes už většina soudců ani oznámení nevyžaduje. Například v kauze „Čapí hnízdo“ soudce Jan Šott na začátku hlavního líčení pořizování hromadně povolil a dokonce dovolil zájemcům, aby si diktafony nakladli na řečniště. Někdy ale dochází k porušování zásady anonymity veřejnosti. Někteří soudci se dožadují představení účastníka, jenž je něčím znepokojil. Byl jsem například vystaven šikaně ze strany soudce Aleše Novotného, který při jednom jednání prohlásil, že zná pana Boka a pana Jemelíka, ale hned na dalším se dožadoval, abych povstal a představil se. 

 

Se zřejmou nejednotností vedení řízení jsem se setkal v řízení o podmíněné propuštění odsouzených, kdy se mnou jako s předkladatelem návrhu nebo nabídky společenské záruky soudy jednaly různě: někde mě posadili na místo obhájce a jednali se mnou tomu přiměřeně, ale jinde jsem směl sedět mezi veřejností a na konci jednání jsem dostal vyhotovení rozhodnutí, aniž bych dostal příležitost do dění zasáhnout.

 

Nicméně celkově hodnotím vývoj kultury jednání příznivě.