Pan Křeček musel odněkud tento názor převzít, čeští historici, potažmo publikace o historii a školní učebnice lžou, když vyvozují nezbytnost vyhnání československých Němců z toho, že vítali v roce 1939 příchod Wehrmachtu, nebo že rozbili ČSR. To učinil německý nacistický stát, ne oni. Pan Křeček se měl předtím obeznámit s důvody, proč Wehrmacht tak vítali, což neučinil. Učiňme to tedy za něj.

V ČSR byli Němci českých zemí hned od počátku republiky propouštěni ze státních podniků a úřadů pro nedostatečnou znalost státního jazyka československého, v zemědělství v německých sídelních územích byli nahrazováni Čechy, protože statky v rámci pozemkové reformy připadly jen příslušníkům státotvorného národa a ti si tam přivedli zemědělské dělníky z vnitrozemí. Prvotní mlčky dodržovaný úzus, později zformulovaný prováděcím zákonem, způsoboval, že i v ryze německých sídelních územích musel mít podnik stejné národnostní složení zaměstnanců jako v sídle firmy. Pokud bylo sídlo firmy v Praze, což bylo nejobvyklejší, smělo být v podniku v pohraničí zaměstnáno nejvýše 5 % zaměstnanců národnosti německé a 95 % československé. Přitom národní poměr místního obyvatelstva byl přímo opačný – v německých sídelních oblastech bydlelo na konci první světové války jen asi 5 % Čechů. K získání veřejných zakázek bylo nezbytnou podmínkou, aby většina zaměstnanců v podniku byla národnosti československé.

To vše znamenalo masivní propouštění pracovníků německé národnosti. Odhad počtu takto postižených existuje jen pro zemědělství, kde vlivem pozemkové reformy ztratilo živobytí cca 100 000 německých rodin. Vlivem jazykového zákona to bylo přes 50 000 německých rodin, ostatní statistiky chybějí. Českou diskriminaci tedy pocítilo několik set tisíc osob německé národnosti. Ani v nejzapadlejší vesnici v pohraničí si nesměli čeští Němci pojmenovat parčík nebo novou ulici bez svolení ministerstva vnitra v Praze. Není divu, že sudetští Němci požadovali při každé příležitosti autonomii až do 15. 9. 1938, kdy se se poprvé, tedy jen na dva týdny, objevilo heslo „Wir wollen heim ins Reich“. Připojení k Říši nebylo ale příliš vhodným řešením, po několika měsících toho Sudetoněmci začali litovat, i když jim připojení k Říši poskytlo ochranu proti diskriminaci ze strany Čechů.

Česko-slovenská vláda se snažila během druhé republiky (1. 10. 1938 – 15. 03. 1939) tyto poměry zděděné z první republiky mírnit, ale pro značně zjitřené xenofobní, nacionalistické a antisemitské nálady českého obyvatelstva proti všem údajně nepůvodním českým obyvatelům, tedy i vůči Němcům, se to příliš nedařilo. Shrneme-li to, tak si Češi stát rozbili útlakem svých národnostních menšin sami. Kdyby nebylo Hitlera, rozpadl by se česko-slovenský stát zřejmě nejpozději za rok, a to „péčí“ Slováků.

Zmiňujete i prezidenta Háchu. Choval se onoho osudného dne (či noci) v Berlíně mnohem poddajněji, než se uvádí?

Musíme vycházet z písemných zdrojů a ty říkají, že již v berlínském hotelu Adlon před setkáním s Hitlerem Hácha prohlásil vůči von Ribbentropovi, že přijel, aby „vložil osud českých zemí do rukou vůdce“. Další záznam z jednání s Hitlerem konstatuje, že „přesto té noci nedošlo k bouřlivým scénám mezi Háchou a Hitlerem, jak tehdy i později psal zahraniční tisk“. Podle dokumentů poválečného spojeneckého norimberského vojenského tribunálu (IMT) zahájil Hácha jednání s Hitlerem slovy: „Excelence, nevíte, jak vás obdivuji. Přečetl jsem všechna vaše díla a zajistil jsem si, abych mohl vyslechnout téměř všechny vaše projevy.“ Dále, že celý systém (Masaryka a Beneše) „mně byl ostatně tak cizí, že po zvratu (21. 9. 1938, kdy československá vláda odsouhlasila odstoupení okresů s většinou německého obyvatelstva Německu) jsem si kladl otázku, zda vlastně Československo coby samostatný stát bylo šťastným řešením.“ K tomu dodal, že „pro Slovensko slzy ronit nebude“.

Nesouhlasíte i s názorem, že odsun německého obyvatelstva z českých zemí byl nezbytný. Vadí vám princip kolektivní viny? Nebylo to pro ně ale nakonec lepší, protože vzájemná nevraživost mezi Čechy a Němci po válce byla veliká a vyvolávala by neustálé napětí?

Kolektivní vina neexistuje. Aplikovali-li bychom stejná kritéria po skončení panství bolševismu v roce 1989 jako tehdy na československé Němce, museli by všichni Češi být vyhnáni do SSSR, Severní Koreje či na Kubu, protože podporovali komunismus. A oni tak činili v obdobném procentuálním počtu jako onehdy Sudetoněmci vůči německému nacismu. Němci českých zemí měli být postaveni za své zločiny (pokud vůbec zločiny byly) podobně jako v západní Evropě před běžné soudy, a ne revoluční. Když poválečné soužití se svými Němci zvládly západní země, proč by tomu tak nemělo být v ČSR? Devastace pohraničí a kulturní oslabení českých zemí vyhnáním autochtonního obyvatelstva je vidět dodnes.

Na toto neblahé výročí upozorňovala část českých občanů ve smyslu odzbrojení národa po odhlasování směrnice o zbraních, kterou 14. března schválil Evropský parlament. Například zbrojní analytik Jaroslav Štefec napsal, že je to „nejhorší útok na demokracii a občanské svobody v ČR od roku 1989“ a přidal paralelu s 15. březnem 1939, „kdy davy podvedených, naštvaných, zoufalých a bezmocných lidí sledovaly, jak po Václaváku šlapou boty německých okupantů“. Jak vám tohle přirovnání přijde přiměřené a jak si vysvětlujete, že největší odpor tato směrnice vyvolala v ČR a proti ní se vzácně sjednotili i čeští europoslanci?

Štefcovo srovnání je pouze populistickým žvástem. Když překladatelské agentury byly v listopadu 1938 zahrnuty žádostmi od Čechů o překlad suplik a stížností přímo Hitlerovi, nelze dost dobře předpokládat „davy zoufalých a bezmocných lidí“ sledující pochodující okupanty na Václavském náměstí. Filmové záběry z tamní tehdejší přehlídky Wehrmachtu v YouTube nic takového nenaznačují. Že se čeští europoslanci sjednotili proti omezující směrnici EU se dá vysvětlit známým českým pocitem nadřazenosti, že nad Čechy nikdo nemá.

Na závěr se zeptám na současné Německo, kde žijete. I tady se letos konají parlamentní volby. V průzkumech bývalý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz poráží kancléřku Angelu Merkelovou. Proč, podle vás? Bude v něm Německo mít nového kancléře? Jaký očekáváte vývoj na německé politické scéně?

Ano, zatím poráží, ale není všem dnům konec. Udělal chybu, když oznámil své volební téma tak brzo, tudíž jeho chytlavost do konání voleb musí zákonitě vyprchat. Co vlastně slíbil německému elektorátu? Prohlásil, že dosud platné změny v sociálním systému Německa jsou z roku 2004 (schválené i CDU/CSU) s datem zavedení 2010 (tzv. Agenda 2010) a nyní se píše rok 2017, tedy že jsou již zastaralé. To je naprostá pravda. Jenže navrhl jako nápravu z hlediska zaměstnanosti naprosto neúčinný krok: prodloužit výplatu podpory v nezaměstnanosti před přechodem do podmínek rovných sociální podpoře (tzv. Hartz IV) u osob starších 50 let z 24 měsíců na 48 za předpokladu, že se zapojí do přeškolovacích kurzů. Zde je kámen úrazu, protože pracovní úřady vydávaly a vydávají za přeškolování i jakási školení o tom, jak psát dopisy, kterými se dotyční ucházejí o místo, a životopisy.

Počet příznivců Schulze začíná pomalu stagnovat a bude klesat, protože elektorát si začíná uvědomovat, že jeho návrh bude představovat jen vyšší výdaj pro státní pokladnu. Kancléřka proslula již v minulosti „útěkem vpřed“, jak říkají Němci, uveďme jako příklad její „ukradení“ volebního tématu konkurenčním politickým stranám, a to výstupu Německa z jaderné energetiky během celoněmecké hysterie po tsunami ve Fukušimě. Navzdory tomu, že je původním zaměřením jaderná fyzička, podpořila a prosadila tento nesmysl, čímž sebrala ostatním stranám jejich volební téma. Přitom musela a musí vědět, že výstup z jaderné energetiky je neúnosný a že někdy po roce 2020 se bude muset Německo pokorně vrátit k jaderným elektrárnám. Tedy lze i nyní očekávat, že v pravý čas vyrazí na veřejnost s nějakou představou změn v sociální oblasti, která zbývající předstih Schulze zlikviduje.