Opět si připomínáme výročí 17. listopadu. V jakém stavu je naše demokracie a do jaké míry jsme se za poslední dobu přiblížili, či nepřiblížili k tomu, o čem jsme snili po roce 1990?

Česká demokracie momentálně prodělává hlubokou krizi své identity. Vývoj po volbách ukazuje, že jsme se ideálům, kvůli kterým jsme před 28 lety zaplnili náměstí, hodně vzdálili. Politici a jimi ovládaná média odmítají reflektovat vůli voličů, obhajují obstrukce, zpochybňují demokracii jako takovou. Místo diktátu jedné strany před listopadem 1989 a oddanosti Moskvě dnes slyšíme pohádku o demokratických a nedemokratických politických stranách a o tom, že patříme na Západ. Tak jako tenkrát je i dnes opozice označována za protistátní, jednající ve prospěch zlých imperialistů. Jenom tentokrát nejsou z Wall Street, ale z Kremlu. Dlouhou dobu jsem opakoval, že česká politická třída má po čtvrt století už prošlou záruční lhůtu, takže se chová jako „betonové hlavy“ minulého režimu v roce 1989. Stejně jako oni odmítají myšlenku, že suverénem je lid, nikoliv politici, ať už se ohánějí adjektivy jako demokratičtí, proevropští atp.

Někteří vidí ohrožení demokracie v Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Sám Andrej Babiš tvrdí, že právě on chce realizovat to, o čem jsme tenkrát snili: Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa… Co je spíše pravda?

Ten pokřik o ohrožení demokracie vyplývá z neochoty uznat volební porážku. Efekt krásných slov a mazání medu kolem úst občanům skončil, protože jsme spadli až na pomyslné dno. Nejlépe se to pozná podle toho, že spousta veřejných služeb funguje občas hůře než za totality. Přišel čas změn.

Babiš, který je v tuto chvíli nejsilnějším politikem, zmiňuje jen okrajově, v podstatě vůbec, v souvislosti se sny a realitou po roce 1989 Václava Havla. Akcentuje již zmíněné praktické, hmotně zaměřené záležitosti. Je to tak, že český národ se nyní již s prominutím „vykašlal“ na Václava Havla, jeho představy o lepším světě, o šíření globálního dobra…? A jde mu nyní o „babišovsky“ praktické zajištění fungování státu?

Češi jako národ se v průběhu více než tisíce let svých dějin projevovali jako lidé veskrze praktičtí, pragmatičtí až přízemní. V dobách tak nejistých, jako se jeví ty současné, jim instinkt napovídá, že zlé časy se snáze dají přežít s fungujícím státem a ekonomikou. Jde o velmi rozumný způsob uvažování.

Pravicoví politici tvrdí, že se nyní máme nejlépe v historii naší země...

Tohle komunisti říkali také. Hlas lidu na to odpovídal, že teda jak kdo. V roce 1989 jsme všichni věděli, že jsme se mohli mít daleko lépe. Obojí dnes platí také. Nízkopříjmové skupiny skutečně žijí na hraně bídy, stačí se podívat na statistiky. Není to specificky česká záležitost, mzdy od konce sedmdesátých let na Západě (kam tímto patříme) klesají všude. Zatím to má vliv na politiku, později přijdou sociální nepokoje. Ještě je čas věci změnit. Neudeří-li příliš brzo krize, měl by trend zvyšování příjmů pokračovat i bez tlaku zdola.

„Objem majetku, který přešel do rukou cizinců od roku 1993, vzrostl sedmkrát, ten v domácím držení zůstal po celých 25 let stejný. Letos byla naše republika zařazena mezi rozvojové země, protože naše vláda již nemá na chod ekonomiky vliv a příjmy obyvatelstva dlouhodobě stagnují. Stali jsme se kolonií,“ napsal jste ve svém komentáři. Můžete to rozvést? A odkud pocházejí ta čísla?

Analýza české ekonomiky, kterou 10. 11. 2016 přednesl šéf poradců na Úřadu vlády Vladimír Špidla, v první řadě zmiňovala více než dvojnásobný odliv kapitálu z ČR ve srovnání se zbytkem EU. V odvětvích, která mají charakter přirozeného monopolu – vodárenství, energetika – jde dokonce o čtyřnásobek. Zmínili tam taky to sedminásobné zvýšení podílu majetku v cizích rukou. Čeští vlastníci drží jen taková odvětví, která jsou z hlediska zisku nelukrativní. Lepší definici ekonomického statutu České republiky jako kolonie Západu (hlavně Německa) nemohl Vladimír Špidla podat.

V únoru letošního roku banka JP Morgan v hodnocení našich státních dluhopisů vyřadila ČR ze seznamu vyspělých zemí a zařadila ji mezi rozvojové státy. Důvodem byla stagnace příjmů na hlavu po tři roky, nedosahující úrovně vyspělých zemí a skutečnost, že naše vláda nemá vliv na chod ekonomiky. Rozhodující podíl vlastní zahraniční subjekty. Od roku 2005 přicházejí investice jen ze zahraničí, domácí nejsou. Myslím, že nastal čas tyto trendy změnit, parlamentní volby pro to vytvořily předpoklady. Jinak proces dekolonizace začal právě před sto lety a trval přes 60 let. Bude to dlouhý běh, ta naše emancipace z koloniální závislosti...