Válka v Sýrii se nebezpečně vyhrotila jako v dobách studené války. Tenkrát, stejně jako dnes, například ve Vietnamu na jedné straně bojovali Rusové a na té druhé Američané. Neobáváte se, že by se v tomto konfliktu, ve kterém jde o získání vlivu na Středním východě, mohly do sebe nakonec pustit i USA s Ruskem, a to třeba i díky banální chybě některého z vojenských velitelů, kteří ovládají chod různých systémů zbraní, jak se toho obávají někteří bezpečnostní experti?

Ne, neobávám se. Obě strany jsou si velmi dobře vědomy rizika, že k něčemu takovému může dojít, a provádějí nezbytně nutnou koordinaci svých akcí ve vzdušném prostoru. Vzpomeňte na sestřelení ruského bombardéru tureckou stíhačkou. Bezprostředně poté sice došlo k výraznému vyhrocení vzájemných vztahů mezi zainteresovanými zeměmi, experti se obávali vzniku mnohem většího konfliktu, a vidíte situaci dnes – dokonalá normalizace a začátek nové éry spolupráce, jak nedávno prohlásili prezidenti Putin a Erdogan.

O koordinaci pozemních akcí ale nelze hovořit, oba státy podporují názorově a zájmově rozdílné frakce stojící proti sobě v syrském konfliktu. Nicméně srovnání s Vietnamem tu poněkud vázne – zde není dle mého názoru možné hovořit o klasickém proxikonfliktu, kdy se spolu státy poměřují s využitím dalších, přímo bojujících stran. Jak USA, tak Rusko jsou přímými aktéry a navíc oba zmíněné státy spojuje snaha eliminovat společnou hrozbu – extrémní radikalismus (islamismus) a terorismus.

Rusko-americká zářijová dohoda o příměří v Sýrii předpokládala, že umírněná opozice se od teroristů, jako je například Fronta dobytí Levanty, oddělí, což se nestalo a Rusko z toho viní USA, které měly tento bod dohody zajistit. Teď Rusko schytává kritiku za intenzivní bombardování Aleppa. Byla tohle strategická chyba Ruska, nebo prostě lze postupovat jen silou? Nyní za brutalitu náletů kritizuje Rusko i jindy umírněná OSN. A co si myslíte o úvahách zavést kvůli tomu další sankce proti Rusku?

Oba státy mají rozdílnou strategii a používají jinou taktiku k dosažení svých cílů. Původní americký záměr cvičit příslušníky umírněné protiasadovské opozice nevyšel, stejně jako se nenaplňují očekávání Rusů na rychlé rozhodnutí konfliktu za pomoci jejich letectva na podporu operací pozemních jednotek, doplněné vysláním výcvikových instruktorů a dobrovolníků, případně dodávkami zbraní a techniky na eliminaci ztrát. U obou států je jasně čitelná snaha maximálně omezit ztráty na životech vlastních vojáků a nenechat se zatáhnout do dlouhodobého konfliktu. Bombardování Aleppa je takovou analogií taktiky spálené země uplatňované v průběhu 2. světové války s cílem vytvořit nesnesitelné podmínky pro život civilního obyvatelstva, zlomit jeho vůli k odporu. V případě Sýrie také omezit podporu obyvatelstva ozbrojené protiasadovské opozici a případně vnést rozkol do jejich řad. Je to taktika, která může přinést útočníkovi jen jednu výhodu – sutiny se dobývají a obsazují daleko lépe a s menšími ztrátami na životech vlastních vojáků než stojící budovy obsazené protivníkem.

Nemyslím si také, že dojde k dalšímu navýšení sankcí proti Rusku v souvislosti s tímto nehumánním bombardováním. Rozhodně ne cestou OSN, neboť Rusko jako člen Rady bezpečnosti by vetovalo jakoukoli podobnou rezoluci a v rámci EU sledujeme každodenně snahu některých států a jejich oficiálních představitelů o postupné snižování či úplné ukončení sankcí proti Rusku. Navíc se blíží volby prezidenta USA i extrémní volební rok 2017, takže najít konsenzus na novém sankčním seznamu by bylo, ne-li nemožné, pak extrémně obtížné.

Dalo by se Aleppo dobýt i jiným způsobem než za pomocí tvrdých leteckých útoků? A pokud ano, dá se říci, proč tak koalice Asadových sil s ruskou armádou vlastně nepostupuje?

Již jsem naznačil, že vzdušné útoky mají kromě jiného za cíl demoralizovat protivníka a ulehčit následnou pozemní operaci proasadovských sil. Proč není možný rychlý postup? Protože dobývání a obsazování zastavěných oblastí je tou nejnáročnější vojenskou operací a bez dostatečného počtu velmi dobře vycvičených vojáků, perfektně zvládnuté taktiky, jednotného velení a součinnosti, logistické a informační podpory nelze zaručit úspěch. V městě početní převaha nehraje výraznou roli, pokud obránce dobře zná prostředí, má možnost se připravit a jeho výhoda se násobí, pokud se může spolehnout na podporu obyvatelstva. Navíc už dávno nelze hovořit o jednotné a dobře vycvičené Asadově armádě. Několik let bojů zanechalo původní silnou a relativně dobře vybavenou armádu v troskách. Fakt, že ji podporují některé kmenové milice, Hizballáh, případně íránští specialisté sice znamená kvantitativní nárůst, ale současně způsobuje komplikace při velení takovémuto uskupení, kdy každá frakce má jiné zájmy, cíle a taktiku.

Irácká armáda za podpory kurdských sil, Turecka, USA a dalších spojenců začala s vojenskou ofenzivou na dobytí Mosulu. Očekávají se těžké boje. Domníváte se, že by mohl být Mosul osvobozený od IS do jara příštího roku? A nemůže se opakovat situace z předchozích let, kdy i mnohem početnější, kvalitně vyzbrojená irácká armáda neuspěla v boji proti islámským radikálům? Bude se na této vojenské operaci podílet nějakým způsobem i Severoatlantická aliance? 

Jakýkoli odhad termínu dobytí Mosulu by bylo jen věštění z křišťálové koule. Jde o rozsáhlou obydlenou aglomeraci. Početní a technologická převaha na straně irácké armády a Pešmergů je sice značná (pokud je pravda, že v městě samém je jen kolem 5–8 tisíc radikálů), ale radikálové měli čas téměř dva roky se připravit vybudováním tunelů, položením min, nástražných systémů a podobně. Nelze podcenit ani možné použití bojových otravných látek. Nicméně si myslím, že pokud bude útok veden koordinovaně, s dobrou podporou letectva a pokud by navíc došlo k organizovanému povstání části obyvatelstva v Mosulu, pak to může být vcelku rychlá operace. Na tak velký prostor je 8 tisíc bojovníků málo, úspěšná obrana by vyžadovala rychlé přeskupování jejich sil, a pokud jim to ztíží letectvo a místní obyvatelé (například blokováním cest), může být rozhodnuto daleko dříve než na jaře příštího roku.

Je tedy více méně jisté, že ISIS bude z města vytlačen. Otázkou nicméně zůstává, co bude poté. Před tím, než bylo město obsazeno ISIS, byl Mosul ovládán soupeřícími etnickými skupinami a gangy velmi často používajícími až mafiánské praktiky k prosazení svých cílů. To také do značné míry vysvětluje i bleskové obsazení města v roce 2014 velmi malým kontingentem bojovníků ISIL. Hlavní výzvou tedy bude v budoucnosti zabezpečit stabilitu a ustavit respektované a efektivní orgány lokální státní moci.

Někteří političtí komentátoři varují, že při mosulské ofenzivě proti IS se může dát do pohybu směr Evropa na 700 tisíc uprchlíků. Pokud by se černé scénáře naplnily, mohla by pomoci i Severoatlantická aliance například při ostraze teritoriálních vod nebo aby zabránila útěku větších skupin teroristů do Evropy?

Ptáte se na několik různých a přímo nesouvisejících věcí. Nevím, odkud by se najednou zvedla vlna 700 tisíc uprchlíků. Z Mosulu odejít nemohou, brání jim v tom radikálové, Turecko plní dohodu o omezení proudu uprchlíků přecházejících jeho území, navíc v okolí Mosulu ovládaném vládními silami jsou připravena záchytná centra pro dočasné uprchlíky. Kritickým bodem může být ještě nějakou dobu Libye a Sýrie, ale o takových počtech směřujících na Evropu v souvislosti s ofenzivou u Mosulu hovořit nelze.

Co se týče skupin teroristů a radikálů, tak bych raději hovořil o jednotlivcích a malých skupinkách. Ti se vracejí už dnes a jsou hlavní zájmovou skupinou tajných služeb a policie. Tady bude hrát významnou roli ochota sdílet informace a schopnost monitorovat příchozí z rizikových oblastí. NATO má už nyní ve Středozemním moři svoje lodě a průzkumné prostředky, které monitorují prostor a koordinují svoji činnost s pobřežní stráží hraničních zemí Aliance. NATO je ale svým charakterem především vojenskou a obrannou aliancí a migrace není vojenskou hrozbou.

Je především v zájmu členských zemí EU a národních států obecně, aby adekvátně reagovaly na migrační vlnu s využitím zdrojů, které mají – policie, pohraniční stráže, zpravodajských služeb a vyčleněním finanční pomoci. Aby v rámci solidarity pomohly hraničním zemím, které jsou migrací zasaženy více, neboť tyto v podstatě tvoří bezpečnostní nárazníkové pásmo pro zbytek Evropy. A pořád platí, že obrana by měla být vedena už na vzdálených přístupech (ve vojenské hantýrce) a dále, že prevence a předběžná opatření jsou levnější (byť hůře měřitelná ve svém výsledku) než silová intervence. Tedy zase nic pro NATO.

Zvláště Německo, ale i Francie chce budovat společnou evropskou armádu. Tyto snahy nabraly na síle zvláště po brexitu, tedy po odchodu Velké Británie z EU, která vždy vystupovala proti této myšlence. Někteří politikové to ale považují za nesmysl, když už k obraně Evropy funguje NATO. Upozorňují na fakt, že by se pak mohly některé činnosti obou armád zbytečně dublovat. Jaký názor zastáváte na tyto aktivity velkých evropských států? A připravuje se už velení Aliance na podobnou možnost?

Jak říkáte, nová debata o vzniku společné evropské armády se skutečně rozhořela po hlasování o odchodu Británie z EU. Bez ní jako hlavního kritika této myšlenky se dostává do popředí Francie, jako v podstatě jediná evropská země vlastnící celé spektrum vojenských schopností, a tedy vidící sama sebe jako přirozenou vůdčí autoritu v Evropě. Německo takovéto vojenské schopnosti již zdaleka nemá, ale je ekonomicky silnější a tradičně nebude ochotno přepustit svoji vůdčí roli v Evropě někomu jinému. Takže zbývá jen společný postup těchto zemí.

Jenže společnou armádu nejde vybudovat bez společné zahraniční politiky, odpovídajícího společného financování, velitelských struktur, schváleného mandátu atd. Většina evropských zemí, které jsou členy NATO, mají jen jeden set ozbrojených sil a ten používají pro všechny druhy operací – tedy pod hlavičkou NATO, EU i OSN, případně na základě bilaterálních dohod. A je velmi dobře známým faktem, že i tato tradiční vojenská aliance trpí spoustou problémů vznikajících z různorodých bezpečnostních a politických zájmů, různého chápání bezpečnostních hrozeb a rozdílného apetitu k použití síly, o odpovídající velikosti národních obranných rozpočtů nemluvě. Novou evropskou armádu nelze vybudovat bez duplikování NATO (na což nejsou disponibilní zdroje), anebo pouze při jeho rozpuštění.

Odhodlat se k něčemu takovému, narušit transatlantickou vazbu s asertivním Ruskem za zády a neklidnou Afrikou a Blízkým východem přede dveřmi by byla dobrovolná evropská sebevražda. Nemá smysl se za každou cenu pokoušet budovat něco nového, když je jednodušší vylepšit to fungující staré. Pokud tedy něco skutečně budovat společně, pak evropskou pohraniční stráž, společné orgány řešící jednotnou investiční a rozvojovou politiku vytipovaných krizových oblastí, ve kterých by se mohla v budoucnu vytvářet hrozba pro celou Evropu.