Pane Nezvale, jak vy jako spisovatel prožíváte „dobu covidovou“?

Mám nezdolně dobrou náladu. Táta, a to byl baťovec, mi vždy říkal: „Na dobu je třeba vždy reagovat nezdolně dobrou náladou. Uč se od Švejka. Švejk věděl, že má všechno, co potřebuje, aby byl šťastný. A vše ostatní bral už jen jako hru.“ Když mi dal táta v deseti Švejka k přečtení, udělal jednu rozumnou věc. Přelepil ty nešťastné Ladovy karikatury fotkami Jeana-Paula Belmonda, což byl můj hrdina. A tak se stal mým oblíbencem geniální mystifikátor Švejk v podání Jeana-Paula Belmonda. Všimněte si, že Belmondo je vždy šťastný. I v tom dokumentu, který o něm natočil jeho syn.

Být šťastný není, technicky vzato, nic složitého. Nevěříte? Lehce si to můžete během pěti minut vyzkoušet. Zbavte se na pět minut všech ambicí a pocítíte lehkost bytí. A všechno ostatní, i své ambice, už berte jen jako hru. Psycholog Viktor Frankl, který jako Žid prošel koncentračními tábory, napsal knihu o tom, že člověk má vždy svobodu volby. A díky ní se může cítit vnitřně svobodný i v koncentračním táboře. Takových se prý báli i esesáci.

Takže doba covidová doba mě nezasáhla. Mám svobodu volby. Zároveň ctím ono brechtovské: „Mám páteř, ale ne proto, abych si ji nechal přerazit.“ Měkčí verze je ve Švejkovi: „Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět.“

Psal jste?

Spisovatel musí psát denně. Aspoň pár řádků. To je rutina. Dopsal jsem s Markusem Cohenem knihu o americkém žertéři belmondovského typu, který poté, co se prohřešil proti politické korektnosti, utekl z USA do Evropy. A to si fakt pomohl. Přátelé, co to četli, mi říkali, že se smáli, až je z toho mrazilo v zádech. Prý je to o střetu mikrosvěta a makrosvěta. Většinou to přečetli za noc. Tři významné nakladatelky se zcela zděsily. Prý se jim to moc líbí, ale jsou prý závislé na grantech. Takže se spíš soustředí na vydávání toho, co buduje nový krásný svět.

Ale potom přišel nakladatel – muž, který má odvahu. A já si toho pana ředitele moc vážím, protože jeho styl je kráčet rozvážným krokem a netančit dobové tance. Přitom v knize není jediná konkrétní narážka na konkrétní osobu či jakýkoliv existující subjekt. V tom mi byl vždy vzorem Vladimír Vysockij. Ačkoliv nikdy nezpíval nic přímo proti komunistům, ale přesto mu nikdy, až na jednu výjimku za mlada, nevydali desku. A to ho poslouchalo doslova celé Rusko. Když přemlouvali dceru Brežněva, aby se u táty přimluvila, odpověděla: „Táta má Vysockého moc rád. Sám ho poslouchá. Ale vydat desku povolit nemůže.“ Když jsem tuhle historku ve filmu o Vysockém slyšel, naprosto mě nadchla.

I nad těmi nejmocnějšími stojí systém, kterému nemohou odporovat. Takže se na lidi z těch nakladatelství, která vydávají literaturu sloužící novému krásnému světu, v duchu Ždanova, vůbec nezlobím. Slouží svému byznysu, takže i já jsem rád, že se uživí. Nakonec – páteř nemáme proto, abychom si ji nechali přerazit.

Kromě toho, že jste spisovatel, pracoval jste i jako divadelní a televizní režisér a zahrál jste si i ve filmu, jste v neposlední řadě i právník. Zajímalo by mě, jak právě jako právník hodnotíte aktivity vlády ohledně pandemie? Co říci například na celou řadu nařízení, která vláda za poslední rok vydala? Někteří právníci určitá z nich označují mírně řečeno za „sporná“. Jak to vidíte vy?

Opakuji. Mám nezdolně dobrou náladu. Pozor, mít nezdolně dobrou náladu není nic, co by establishment vítal. Mít nezdolně dobrou náladu s sebou nese i to, že nemáte potřebu sledovat mainstreamová média. A jak ovládat lid nesledující mainstreamová media? Jak ho vystrašit a zpanikařit? A pro koho se ty tuny toxických informací vypouštějí do prostoru?

Vzpomínám si, že jsem se vrátil z patnáctikilometrového výletu. Cítil jsem se skvěle. Omylem jsem zapnul zprávy a hned jsem cítil po celém těle slabost, jako by na mě lezla chřipka. Tak jsem televizi přepnul a za půl hodiny to bylo dobré. Ne ti tzv. nahoře, ale člověk sám je odpovědný za to, jak toxické informace do sebe pouští.

Covid jsem měl. Dva dni. Ale představte si, nikdo se mě, ostatně ani nikoho dalšího, kdo měl lehký průběh, nezeptal, co jsme dělali, abychom to zvládli. Maximálně jsem slyšel: Měli jste štěstí. Ale já si myslím, že to není jen o štěstí, ale i o tom, že imunitní systém zbytečně a systémově neoslabuje strachem.

Co se kroků vlády týče, nepřísluší mi kohokoliv soudit. Nechodil jsem v jejich mokasínech. Ale řeknu to jinak. Dosud mi nikdo nezodpověděl otázku, jak to, že v Bělorusku nejsou na ulicích tisíce mrtvých, když tam proti covidu nedělají vůbec nic?

A ačkoliv tam mají spoustu politických aktivistů, nezaznamenal jsem, že by tito pokrokoví lidé organizovali masové protesty za lockdowny.

Domníváte se, že poté, co epidemie odezní, čekají náš stát žaloby například ze strany různých podnikatelů?

Žalovat může, kdo chce, koho chce. Jde o právo zaručené ústavním zákonem. Jiná věc je úspěšnost žalob. Problém je, že dnešní doba nemá pevný bod. Doba je opět – po třiceti letech relativní svobody – založena na víře. Tentokráte na víře v nový typ vakcín, o nichž nikdo neví, co udělají po čase s DNA očkovaných. A jak chcete v době založené na víře předjímat rozhodnutí soudů směrem do budoucna. Jak by řekl prof. Klaus: „Ne, ne, ne, jakkoliv věštění z křišťálové koule by nebylo, ale opravdu nebylo, seriózní.“

Počet nově nakažených covidem v těchto dnech v ČR konečně pomalu klesá. Ke zlepšení situace snad brzy pomůže i proočkovanost a všichni doufají, že se co nejdříve naše životy vrátí zase do „normálu“. Co nám po pandemii v české společnosti zůstane za jizvy a rozdělení? Můžeme říci, že třicetiletá etapa České republiky, začínající revolucí v roce 1989, vlastně v určitém smyslu skončila? V čem to bude nyní ekonomicky, společensky či politicky jiné?

Vakcína je v současné době pouze víra. Nikdo vám v současnosti seriózně neřekne, co může časem provést s lidskou DNA. Ti, co se nechávají očkovat, mají víru v odborníky. Druhá polovina někde vzadu ví, že to s těmi odborníky není až taková jistota. Byli to odborníci, kdo ve středověku hlásali, že země je placatá a Slunce obíhá kolem Země. A za jiný názor se upalovalo. Víru ve vakcínu, stejně jako žádnou jinou víru, nikdy nepřevezme celé lidstvo. Na odpírače vakcín bude konán velký tlak, neboť vakcíny jsou velký byznys. Odpírači budou všemožně ostouzeni a zesměšňováni, stejně jako byli ostouzeni a zesměšňováni ti, kteří říkali, že Země obíhá kolem Slunce. Proto společně s Milanem Kunderou říkám: „Přítomností procházíme s klapkami na očích a teprve budoucnost ukáže, co mělo jaký význam.“ Beru to jako padesát na padesát. Extrémně, kdyby to bylo v nějakém sci-fi románu, by přežila jen polovina lidstva. A my nevíme, která.

Co se druhé části otázky týče, vše už tady bylo. Aristoteles říká, že svět se vyvíjí v těchto čtyřech etapách. Demokracie, ochlokracie, oligarchie a diktatura. A pořád dokola. 90. léta, to byly úžasné roky demokracie, svobody, a kreativity, kdy vše bylo možné. Permanentní mejdan. Je zákonité, že část obyvatel začala pociťovat jistou frustraci. A tehdy, na přelomu století, někdy v době televizní stávky, vystřídala demokracii ochlokracie, což je demokracie, v níž převažuje demagogie, zkrátka tyranie většiny a vláda vášně nad rozumem. To si pochopitelně oligarchové z 90. let nenechali moc dlouho líbit. Na přelomu dalšího desetiletí začali skupovat mainstreamová média a vstupovali přímo i nepřímo do politiky. Představitelem etapy oligarchie se stává Andrej Babiš. Ale i jeho etapa končí a přichází etapa diktatury. Ani on, ani jiní oligarchové už „době vakcínové“ nerozumí. Neví, kde se vzala a proč tady je. Už jsou ve vleku doby.

Dnes ještě nevíme, kdo má být budoucím diktátorem, ale už teď jsme konfrontováni s tlakem na to, abychom přestali lpět na státech a stali se např. Evropany. Zakazuje se nám zažitý slovník stojící na zkušenosti předků a přikazují se nám slova nová. Přesně jako v Orwellově románu 1984: „Kdo chce ovládnout obyvatele, musí ovládnout jejich jazyk!“ Ubozí fotbalisté-milionáři, jsou nuceni poklekat před člověkem jiné pleti, ačkoliv všichni lidé jsou si rovni a legitimně se pokleká jen před Bohem. Matematika je pokládána za rasistickou disciplínu. Mezi mužem a ženou není rozdíl. Máme 72 pohlaví.

Diktatura přichází skrze tlaky, které by nemohly projít revizí zdravého selského rozumu. Ale to je v pořádku. Protože po diktatuře vždy přišla, a znovu přijde, ta úžasná a krásná demokracie plná svobody a kreativity.