Jaký je váš vztah ke komunismu?

Odjakživa jsem byl antikomunista, jen nedůvěryhodný synek reakcionáře, můj táta totiž jako vesnický učitel dostal po dvaceti letech učitelování hodinovou výpověď, jelikož coby praktikující katolík odmítl něco podepsat a někam vstoupit. Naše pětičlenná rodina si tak musela vystačit s platem pomocného dělníka a sourozenci nesměli pro své „metafyzické přesvědčení“ na vysokou školu. Nikdo mě však už neotravoval, ať vstoupím do KSČ, ani jsem to už necítil jako mindrák, naopak mě soudruzi zvali na panáka, aby se lísali a lezli mi někam.

Jak hodnotíte 17. listopad s odstupem 25 let? Jaké máte vzpomínky?

Bylo to trochu hrdosti, že se tátovi dostane satisfakce. Postupně však byl zklamaný i on sám a mně to došlo až v Litvě, kde jsem se 11. března 1990 před čtyřiaadvaceti roky zúčastnil vyhlášení Zákona o obnovení nezávislosti Litevské republiky, a také ceremoniálu skládání slibu věrnosti litevské domobrany. Vilnius se sice podobal městu v obležení, ovšem žádné boje, zápalné láhve a tyče, ani střelba sniperů. Počátkem 90. let byly nepřítelem Litvy speciální jednotky sovětského Omonu, proti nimž postavili kolem parlamentu ve Vilniusu mohutné barikády z mnohatunových betonových bloků. Bylo to měsíc poté, kdy ruské tanky vjely do demonstrujících Litevců před vilniuskou televizní věží, okupovanou sovětskými komandy, a čtrnáct Litevců zahynulo.

Revoluční Vilnius byl úplně něco jiného než hořící Majdan. Na ulicích bylo pusto, jen občas někde parkoval ruský tank, mosty byly zabarikádovány náklaďáky s účelově prořezanými pneumatikami a parlament měl kolem sebe pětimetrové zábrany z betonových kvádrů, speciálně vytvořených pro tento symbol vzdoru. Vydali jsme se do nemocnice navštívit jednu z obětí, které pásy tanku přejely obě nohy. A pak jsem se chystal na rozhovor s prezidentem Vitautasem Landsbergisem. Chvíli jsme čekali v předsálí jeho kanceláře. „Počkejte, prosím, malou chvíli. Pan prezident má nečekanou návštěvu.“ Zdvořilostní fráze. Za pár minut se ale otevřely dveře a z nich vyšla šedovlasá žena středního věku, se silnými dioptrickými brýlemi v kostěných obroučkách - Jelena Bonnerová, manželka sovětského disidenta akademika Sacharova, a mírová aktivistka. Stačili jsme se jen pozdravit, na fotografie jsme se domluvili na mítinku, kde měla paní Jelena projev.

Proč nám dal prezident přednost, to jsem pochopil vzápětí, když jsme v jeho pracovně uviděli jedinou fotografii na zdi, na níž byl Václav Havel. „Je to můj velký vzor,“ řekl prezident. „Byl jsem během vaší sametové revoluce v Praze. Moc věřím a doufám, že vaše republika jako první země uzná samostatnou Litvu.“

Neuznala. Bylo nutné posečkat, co na samostatnost Litvy řeknou USA po konzultaci se SSSR. Jako první pak byl Island, Československo „přišlo na řadu“ až jako dvacátá země. Spojené státy tentokrát souhlasily s osamostatněním Litvy, proč by měly váhat s připojením Krymu k Rusku, když to chce drtivá většina jeho občanů? A to bylo moje první zklamání s listopadem 1989...