Asadova a ruská vojska vítězně postupují, píší (ač nerada) i západní média. Jde o nějaký převratný postup? Zásadním konstatováním, které bylo možno zaznamenat, nicméně je, že Turecku dochází možnosti, jak chránit „svou“ část severozápadní Sýrie. Zejména kvůli Putinovi. Čili lze říci, že Erdogan se sice vztekal, ale reálně neudělá nic? Může teď litovat toho, že se rozhádal se Západem?

Osobně bych to s tou „lítostí“ neviděla tak dramaticky. Idlíb je v zásadě jen jedním dílkem ve složitém puzzle vztahů mezi Tureckem a Ruskem, jedna „bitva“, jejíž výsledek vůbec neznamená vítězství nebo prohru ve „válce“. 

Můžeme se na to dívat z hned z několika úhlů. Říkáte, že se Erdogan rozhádal se Západem, ale pro Turky bude v tomto vztahu nejspíš určujícím podíl, ať už údajný nebo skutečný, americké CIA na pokusu o vojenský převrat před čtyřmi roky, který navíc západní Evropa tehdy ani pořádně neodsoudila. Vcelku chápu, že nám to jen tak neodpustí. Netvrdím, že předtím byly vztahy ideální, ale Západ dekády odmítal Turecko integrovat, zato třebas v letech války v Sýrii využíval Turecko jako nástupiště pro protiasadovský džihád ze světa, Turci si na tom sice přihřívali vlastní příhraniční vojenské a okupační „polívčičky“, ale v reálu za tuto službu odměnou dostali jen miliony uprchlíků, s nimiž jim Západ už pomáhat odmítl. Raději platil a platí miliardy, což je sice fajn, ale situaci jako takovou to nijak neřeší. V současnosti v Turecku, jehož ekonomika si zrovna „nepíská“, rostou protiimigrační a protisyrské nálady, a tak Erdogan opravdu potřebuje „vrátit“ do Sýrie nějaký ten milion přistěhovalců, k čemuž ovšem potřeboval „svá“ území v Sýrii, protože do „normální“ Sýrie se drtivá většina uprchlíků, kteří jsou do té či oné míry islamisté, jen tak nevrátí. „Bezpečná“ zóna na „kurdských územích“ nevychází ideálně, a teď se mu pomaličku hroutí i vidina „svého“ Idlíbu. Je vcelku jasné, že musí pukat vzteky. Nebo lépe, musí před svými domácími islamisty a nacionalisty přinejmenším hrát, že puká vzteky. 

Naopak Rusko nejenže „spolklo“ svou sestřelenou stíhačku, ale při pokusu o puč prý Erdogana dokonce zavčas varovalo před blížící se hrozbou. Od té doby Rusové postupně předali Ankaře přes TurkStream plynové klíče k jihovýchodní Evropě, s ruskými turisty více méně stojí a padá tamní kriticky důležitý cestovní ruch, Rusko s Tureckem začíná čím dál víc spolupracovat nejen v ekonomice, ale i ve vojenských a zbrojních otázkách, je aktivní v turecké jaderné energetice, umožnilo mu stát se jedním z klíčových hráčů v Libyi a roztáhnout tak „křídla“ nad celým východním Středomořím… Zkrátka, jak říkám, Idlíb je jen drobek v celkovém obrázku a navíc na něj nejspíš ani nelze nahlížet černobílým prizmatem „buď s námi, nebo proti nám“. Myslím, že Erdogan jako jeden z prvních do důsledků pochopil realitu nastupujícího multipolárního světa, o nichž před lety začali mluvit Číňané a Rusové. A nejen mluvit, současně ji i realizovat.      

I proto nejspíš Rusko zatím zachovává více méně klid a syrská armáda dál postupuje Idlíbem, ať Erdogan hrozí sebevíc. Netvrdím, že v následujících hodinách nebo dnech nebude domluveno zase nějaké další „příměří“, aby se všichni vzpamatovali a Erdogan měl doma šanci ukázat, jak že je vlivný, ale současně mi připadá už naprosto nezvratné, že Sýrie Idlíb ovládne děj se, co děj. A Turecku zbude džihád, který bude ze Sýrie vyhnán na jeho území. Pokud Erdogan neurychlí jeho „vývoz“ do Libye, může s tím mít velký problém…

Jistý čas byli „v módě“ Kurdové, jako trpící a utlačovaný národ. Jejich utrpení se prohloubilo, když jim Erdogan na jejich území vybudoval nárazníkovou zónu, do které chtěl „sunout“ uprchlé Syřany. Nyní už se pro Kurdy tolik slzy neroní. Tak tedy, s kým a jak v Sýrii vyjednává kurdská reprezentace, opuštěná Spojenými státy? Jaký osud svým lidem vlastně reálně může zajistit?