Jak jste Vy osobně spokojen s polistopadovým vývojem?

Asi budu některé šokovat, ale v zásadě s ním spokojen jsem. Máme demokratickou společnost, máme základní svobody a samozřejmě máme obrovskou spoustu problémů, které se ale daly předpokládat. To je jako kdyby se člověk bavil, jak je spokojen se svým životem: pokud neprožije nějaké strašlivé trauma, v zásadě může být spokojen, že žije. Nezastírám, že existují problémy, ale připadá mi to naprosto logické, musely přijít, jsou té společnosti dány, bez nich to nemohlo být, ale ty základní věci jako svoboda, demokracie – to tady všechno je.

Je něco zásadního, co se podle Vás nepovedlo, kde jsme měli zvolit jiné řešení, než které jsme zvolili?

To je jako kdybychom říkali, co jsme měli udělat lépe v patnácti letech. Z pohledu padesátiletého člověka spoustu věcí. Ale když se na to podíváme z pohledu toho patnáctiletého, tak nic, protože prostě dělal v té době to nejlepší, co si myslel, že umí nebo že je schopen udělat. A podobné to bylo i tady. Z dnešního pohledu se možná mohlo něco udělat nějak jinak, ale nemyslím, že z toho tehdejšího pohledu by skutečně existovala nějaká možnost jiného a významně lepšího postupu, která byla pominuta nebo dokonce potlačena ve jménu nějaké jiné, významně horší. To, jestli z některých alternativ, například privatizace, byla zvolena ta nejlepší, to je věc tehdejšího rozhodování, ale ani se podle mne nestala nějaká fatální chyba. Ani si nemyslím, že by se kdekoli jinde stala chyba, která - nahlíženo tehdejšíma očima – byla odhalitelná a z nějaké hrubé nedbalosti nebo dokonce úmyslně byla ta druhá možnost přehlédnuta. Něco takového absolutně neexistuje. Normálně jsme se vyvíjeli, stejně tak, jako se vyvíjí lidská společnost, vyvíjeli jsme se i my. Měli jsme ve svém narození strašlivé dědictví komunismu a problémů, které jsme museli řešit, zejména pokud jde o onu privatizaci a vůbec odstranění těch všech státoprávních a státoekonomických deformací, k nimž po roce 1948 došlo. To normálně nebývá a z toho samozřejmě vyplynula i řada možná špatných rozhodnutí, ale já důsledně a vždycky připomínám, že nebýt komunistů, nebýt roku 1948, tak nemusel být rok 1989, nemusela být privatizace a nemusela být spousta věcí, na které dnes lidé nadávají. Vyvíjeli bychom se třeba tak, jako se vyvíjela Francie od roku 1945 nebo jiné svobodné státy, měli bychom jiné problémy, než máme, ale tyhle máme jedině a výhradně kvůli tomu.

Když říkáte, že všechny další chyby vyplývaly z té deformace, že jsme žili čtyřicet let v totalitním režimu, nemrzí Vás, že nebyla zakázána komunistická strana, jak jste jako tehdejší městský prokurátor v Praze žádal? Vyrovnali jsme se dostatečně s komunistickou minulostí, když se komunistická strana celých těch pětadvacet let podílí na tvorbě zákonů a řízení státu?

Jen pro historickou přesnost: jako městský prokurátor jsem nemohl žádat zrušení komunistické strany, ale upozorňoval jsem na to, že pokud někdo bude pokračovat v činnosti komunistické strany na území hlavního města Prahy, bude trestně stíhán pro propagaci režimu potlačujícího lidské svobody, tak nějak se to jmenovalo, už si přesné znění toho paragrafu nepamatuji. Což by samozřejmě z hlediska hlavního města Prahy znamenalo, že by tady komunisti skončili. Z dnešního pohledu se domnívám, že by bylo hezké, kdyby tehdy komunisté skončili, je nepěkný pohled na hejtmana, který se veřejně hlásí ke straně, která kradla a vraždila, ale ještě nepěknější pohled je na ty, kteří komunisty volí a kterým ta strana nevadí. Ale je to stejně nepěkný pohled, jako byl v roce 1946, kdy téměř padesát procent voličské populace volilo komunistickou stranu. Prostě asi hodně občanů v této zemi v sobě má tendenci ke komunistickým manýrům. To je prostě surová pravda, nehezká, je to nastavené zrcadlo téhle společnosti.