Milý deníčku, to poslancování začíná být docela zábava. A to jsme ještě pořádně ani nezačali... Ve druhém týdnu jsem si – kromě vybavování kanceláře a potřebné administrativy – snad konečně také zajistila asistentku. Oslovila jsem kamarádku, která sice nemá ve sněmovně zkušenosti, ale můžu jí plně věřit a znám její disciplínu a pečlivost z práce předchozí. Do středy mi má potvrdit, zda do toho se mnou půjde. V případě, že ano, moc se těším, až mi pomůže s vyřizováním e-mailů a telefonátů, kterých jsou už desítky denně. Ale pojďme se podívat na můj týden postupně...

ÚČELOVKA

Předminulý pátek vyšel Deník N s kauzou „Turkovy staré příspěvky na sociální síti“. Zdá se to býti věc sice recyklovaná, protože podobná kauza tu byla před volbami do Evropského parlamentu, ale Deník N toho našel údajně víc.

Kdo mě delší dobu sleduje, ví, že ať by na sociální síť napsal téměř kdokoliv cokoliv, není to pro mě téma, a už vůbec ne důvod, proč ho na základě toho snad „stahovat z politiky“. Mám pro to hned několik argumentů. Pracuji ve Společnosti pro obranu svobody projevu – chci tu mít plnohodnotnou svobodu slova. Za svá slova nese každý odpovědnost, tak je to nejenom na sociálních sítích, ale i v životě. A pokud se někomu nelíbí, co druhý říká nebo píše, nemusí ho sledovat nebo poslouchat a jednoduše ho pak u voleb nezvolí. To, co říká Filip Turek, je však docela známo – ostatně: málokterý z politiků vydal tisíce a tisíce hodin podcastů, kde opravdu velmi podrobně vysvětluje, co si o věcech myslí. A lidé si ho zvolili i přesto (nebo právě proto). A to jak do europarlamentu (mimochodem s nejvyšším množstvím preferenčních hlasů), tak nyní, do Parlamentu České republiky. Pokud by nás voliči snad chtěli volit na základě toho, co jsme kdysi psali na facebook, asi by si dali sami tu práci s dohledáváním. Naštěstí většina našich voličů ví, že facebook není médium, ale platforma. Tedy vlastně taková „hospoda, kde lidé nakecají spoustu kravin“.

Zároveň s tím, že si myslím, že není možno posuzovat lidi podle keců na sociálních sítích, ale podle činů, si také myslím, že hodnotit člověka retrospektivně za staré příspěvky nelze. Ostatně, téměř pokaždé, když na mě „vyskočí na facebooku“ nějaký můj starý post, v rámci tzv. facebookových vzpomínek, chytám se za hlavu a říkám si: „tohle jsem snad ani nepsala já!“ Lidé se mění, jejich vyjadřovací schopnosti s nimi, a časem jsme se naučili trochu autocenzurovat, protože naše věty mohou retrospektivně být vykládány jinak. Posuzovat věci ahistoricky navíc není možné, určitě ne s tím, jak se společnost posouvá do naprosté hyperkorektnosti a spěje k Orwellovu světu, který už známe ze současné doby, například z Velké Británie.
Některé výroky zveřejněné Deníkem N si Filip Turek vůbec nepamatuje. Jiné ale existují (nebo kdysi existovaly) a Filip Turek potvrzuje, že je psal. Za určité z nich se omlouvá a říká „dneska bych si za některé věci nafackoval“. V pořádku, určitý typ pokory a zpytování svědomí je potřeba. Ale ještě lepší je se prostě poučit z chyb a příště je nedělat. Za ty humorné se omlouvat snad netřeba, i když je do toho společností tlačen. Jestli ale něco na Filipovi oceňuji, pak právě smysl pro humor, včetně toho nejčernějšího, protože co jiného nás „povznese nad životem“?! Ostatně věděli jste, že vědci zjistili, že k tvrdému a černému, až zvrácenému humoru, inklinují lidé s vyšší inteligencí?

Ale pravda, že když je člověk už v politice, určitá autocenzura i v tomto směru je pravděpodobně potřeba.