Pane profesore, v posledním rozhovoru jste řekl, že euroatlantické elity se snaží vyhrotit vztah s Ruskem. Mezitím Putin napadl Ukrajinu a poměrně nevybíravě vraždí civilisty. Jak tuto změnu reflektujete? 

Potvrdily se bohužel nejhorší obavy, to znamená, že politický, ideologický a geopolitický zápas přešel v přímý ozbrojený střet, ve kterém bohužel Ukrajina sehrává tragickou úlohu země, na jejímž teritoriu probíhá zástupná válka mezi Spojenými státy americkými a jejich spojenci na straně jedné a Ruskou federací na straně druhé. V mnohém tento konflikt připomíná krymskou válku v letech 1853 až 1856 mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, Francií a Velkou Británií, jejímž cílem bylo zadržení ruské expanze do Černého a Středozemního moře. 

Co vedlo ruského prezidenta k takto vyhrocenému aktu, jenž z něj objektivně učinil agresora a kvůli němuž se v zásadě čelně a otevřeně střetl se Západem, zda špatně vyhodnotil situaci či jestli jeho dlouhodobější záměry nejsou ještě zřejmé, o tom můžeme spekulovat. Každopádně došlo k lidské tragédii, které měly a mohly zúčastněné strany zabránit. 

Obávám se, že jde o jeden z prvních příznaků proměny světového řádu po úpadku americké hegemonie, kterého využívají mnozí místní ambiciózní aktéři k boji o přerozdělení moci a získání místa na slunci. V dějinách k tomu vždy docházelo po rozkladu centrální autority. Určitá civilizace může nerušeně stagnovat třeba staletí, ale pouze do doby, než se v jejím okolí objeví asertivní predátor, který hodlá využít její slabosti. Nedokážu si představit, že by Putin riskoval invazi na Ukrajinu, kdyby v Bílém domě seděl Ronald Reagan nebo i Donald Trump. První by ruského prezidenta odradil svojí přímočarou vypočitatelností, s níž by na uvedený akt rázně reagoval, druhý naopak svojí až excentrickou nepředvídatelností a impulzivností, které z něj činily obávaného soupeře. Joe Biden je pouze vypočitatelně slabý, což přitahuje dravce. Ani Ronald Reagan, ani Donald Trump by ale pravděpodobně nepřipustili vznik geopolitické konstelace, která zrodila současný konflikt.    

Prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc.

Též jste lamentoval, že se naše společnost zbytečně rozdělila na tématu covidu. Jaké rozdělení (či jednotu, jak tvrdí vláda) vidíte dnes? Zdá se, že Putin Západ polil živou vodou, sjednotil a posílil, zní ironické komentáře. Je tomu tak? Zmizely v rámci války na Ukrajině příkopy mezi „ekonomicky“ myslícím Německem a idealistickým východem, které chce Rusko trestat více? 

Německý „pragmatismus“ vyplýval z dlouhodobé snahy o využití ruských energetických a přírodních zdrojů. Od Vídeňského kongresu v letech 1814 až 1815, kdy se Rusko stalo silným hráčem v evropském koncertu velmocí, usilovaly mnohé evropské státy o užší vazbu na Rusko, která by zvyšovala jejich diplomatickou a vojenskou váhu. Vzpomeňme na politické sblížení mezi Francií a Ruskem před první světovou válkou, kdy byla prakticky díky francouzskému kapitálu postavena Transsibiřská magistrála. Spojení německé výrobní výkonnosti a technologie s ruskými přírodními a lidskými zdroji bylo snem německých geopolitiků počínaje Karlem Haushoferem a zároveň noční můrou amerických stratégů, kteří se přesně něčemu takovému snažili zabránit. Výsledek těchto konfliktních zájmů vidíme v troskách ukrajinských měst.