Poté, co se dostávají na povrch další informace o silvestrovských sexuálních a násilných útocích na německé ženy, situace houstne. Nejen, že se potvrdilo, že součástí skupin útočníků arabského a afrického vzhledu byli i muži ze současné migrační vlny, ale ukázala se také snaha zabránit zveřejnění těchto informací jak ze strany německých úřadů, tak některých médií. Nakolik taková opatření pomohou k uklidnění situace? Nebo to naopak může všechno jen zhoršit a více zradikalizovat, když se stejně dříve nebo později veřejnost o všem dozví?

Svobodná debata je zcela zásadní a cenzura či autocenzura jsou z tohoto pohledu škodlivé. I o nepříjemných věcech se musí hovořit. Pokud nebudeme pojmenovávat věci a jevy pravými jmény, nikdy nedokážeme zformulovat relevantní strategii, jak negativním jevům úspěšně čelit.

Nejprve se hovořilo o zhruba stovce napadených žen v Kolíně nad Rýnem, nyní se hovoří už o více než pětistovce případů. Později i další státy přiznaly, že měly stejný problém – Finsko, Švédsko, Švýcarsko, Rakousko. Podle Petra Robejška jsme viděli chování nájezdníků v praxi. Jiní zase říkají, že to zbytečně nafukujeme. Jak to vnímat? Viděli jsme chování zanedbatelného procenta kriminálně smýšlejících, nebo je namístě obava z většiny migrantů a jejich údajné neochoty se asimilovat a vést evropský způsob života?

Předpokládám, že se jedná o menšinu, to však neznamená, že situace není vážná, že bychom ji měli bagatelizovat a že se nemůže ještě zhoršit. Mezi jednotlivými skupinami migrantů je nicméně třeba rozlišovat. Některé skupiny lze integrovat nebo asimilovat bez problémů, jiné bezproblémově začlenit do liberální evropské společnosti prakticky nelze.

Americký prestižní deník New York Times přinesl komentář Rosse Douthata, který varuje Evropany před bezhlavým humanitarismem. Podle něho je současná migrační vlna nezvládnutelná ne kvůli počtu, ale proto, že většinou jde o mladé muže. Komentátor současný přístup Evropy a hlavně Angely Merkelové považuje za bláznovství, kterým si zaděláme na obrovské problémy. Lze říci, že „tají ledy“ a začíná se na možná rizika čím dál víc upozorňovat, nebo jde o strašení? Co se všechno musí stát, aby evropští lídři změnili kurz a nebyla výsledkem jednání dohoda o tom, že za půl roku se asi zbuduje ochrana schengenských hranic?

Počet je stále zásadní. Souhlasím, že je důležitá i věková struktura, pohlaví, náboženství, sociální pozadí… Myslím, že se debata v rámci západních mainstreamových médií přece jen konečně trochu posunula a o něco více reflektuje realitu. Klíčová pro budoucí vývoj je právě situace v Německu. Posílit ochranu vnějších hranic je klíčové, nemysleme si zároveň, že jakmile postavíme ploty, bude situace vyřešena. Tak jednoduché to zdaleka nebude a ani v tomto případě bychom neměli propadnout víře v jednoduchá řešení.