Státní fond kinematografie finančně podpořil vznik filmu o bratrech Mašínech, režisér Tomáš Mašín obdrží 15 milionů korun. Zaslouží si příběh bratrů Mašínových zfilmování? Jde o dobré využití veřejných peněz?

Financování filmů z veřejných peněz je kapitola sama pro sebe. Zejména z pohledu tragické úrovně soudobé kinematografie. Zjevná neschopnosti tvůrců si na svou „srandu“ a často bezcenné snímky vydělat vlastními silami a častý nezájem diváků o jejich tvorbu by měl být signálem k diskusi o podpoře filmu z veřejných prostředků. Také prakticky neustálé rozdělování prostředků mezi pořád ty stejné tvůrce je na pováženou – v tom je možná letošek světlou výjimkou. Nerad soudím dílo dopředu.

Látka o Mašínech je určitě zajímavá a šlo by na ní krásně rozpracovat téma pohledu na dobro a zlo a jejich tenkou hranici. Jenže za současného žádoucího uvažování a nastoleného ideologického směru mám opodstatněné obavy, že půjde o nalejvárnu adorující Mašíny coby hrdiny, co se postavili totalitnímu režimu – a nikoliv jako vrahy a loupežníky, čímž byli také. Více mě zaujalo, že druhý největší příspěvek deset milionů korun dostala slovenská režisérka a herečka Tereza Nvotová na film odehrávající se ve slovenské vesničce. To se mi zdá býti dosti podivné. Jakkoliv můžu mít Slováky rád, tak snad Státní fond kinematografie měl, když už tedy, peníze z peněz českých daňových poplatníků poskytovat na díla českým tvůrcům. Nebo mi něco uniká?

O víkendu se v Praze konal závěrečný pochod Prague Pride, ve stejnou dobu proběhlo také „Vlastenecké setkání“ na zámku v Příčovech u Sedlčan. Jak obě akce hodnotíte? Je manželství institutem, který v budoucnu bude potřebovat ze strany politiků silnější ochranu?

Ani jednu z akcí jsem podrobněji nesledoval, takže nemůžu úplně hodnotit. Nicméně vzhledem k zájmu médií a politiků si troufám tvrdit, že v Příčovech se asi nepromenádovali polonazí nebo v nevkusných kostýmech. Co mě negativně překvapilo, je čím dál vyšší počet firem, často logicky nadnárodních, ale i českých, které aktivistickou „Pražskou pýchu“ podporují. Když jsem sdílel jeden příspěvek k LGBT, známý se mě ptal, zda mám něco proti gayům a lesbám. Odpověděl jsem, že proti gayům a lesbám nic. Proti stu a jednomu pohlaví, případně proti zamilování se do lustru, panenky či sochy Svobody a provdání za ně pak už „trochu“ něco mám, trochu víc. Nicméně je rozdíl mezi homosexualitou jako takovou, která, dle mého, vadí zanedbatelnému počtu lidí, a mezi aktivismem, exhibicionismem za hranicí vkusu, protežováním LGBTQ agendy a jejím „stavěním na piedestal“. Á la právě třeba Prague Pride v čele se závěrečným průvodem plným kostýmků, kterým si určitá část lidí zřejmě nárokuje „respekt“ a pozornost jen na základě své minoritní a nepřirozené sexuální orientace.