Stal jste se odborným garantem hnutí Trikolóra pro oblast spravedlnosti. Co vás do Trikolóry přivedlo a čeho byste v ní chtěl v oblasti spravedlnosti dosáhnout?

Celý život se považuji za „klausistu“ a od ohlášení prezidentské kandidatury v roce 2015 jsem se stal skalním příznivcem Donalda Trumpa. Mezi oběma muži je mnoho rozdílů, ale zároveň u nich naleznete několik společných prvků. Především jsou to vizionáři, kteří dokážou vtěsnat i velmi složité problémy do jednoduchých a srozumitelných vět. Oba dělali věci, které bytostně považovali za správné, aniž řešili, zda jim to přinese uznání, či zatracení. A jsem přesvědčen, že oba viděli dál než většina jejich souputníků. Což s sebou vždy nese nemalé potíže, neboť být o krok napřed nikdy není příliš populární.

Ostatně jak víme z historie – svět své vizionáře povětšinou upaloval. Ať už obrazně, nebo doopravdy. Když se na politické scéně objevil Václav Klaus mladší, šel jsem logicky za ním. Jsem celoživotně konzervativně smýšlející člověk. Skutečně věřím, že bohatství vzniká pouze a jedině z práce, že různé progresivistické ideologie a ismy nás nemusejí nutně posouvat zpět a že Česká republika a Češi mají na to, obstát i v celosvětové konkurenci. Jsme sice malý národ, ale zároveň jsme národem velkým.

V Trikolóře jsem se setkal s podobně smýšlejícími lidmi, kteří dosáhli ve svém osobním i pracovním životě nemalých úspěchů a chtějí politice něco dát. Václav Klaus mladší spolu se Zuzkou Majerovou Trikolóru založil, nicméně Trikolóra nebyla a není jen o jednom muži. Je to především parta skvělých lidí, které spojuje podobný názor na Českou republiku a na svět jako takový.

Základním heslem Trikolóry v oblasti spravedlnosti je heslo „braňme normální svět“. Co tento pojem znamená pro vás, a jak jej aplikovat na oblast práva?

Normální je, že za vraždu či znásilnění musí být udělen výrazně vyšší trest než za verbální trestný čin. Normální je, že každý člověk má právo na férový proces, který netrvá několik let, ale maximálně několik měsíců. Normální je nevydávat stovky nových a nových zákonů, v nichž už se nevyznají ani sami právníci, natož normální lidé. Normální je, že základní práva a svobody jsou klíčovými hodnotami každého demokratického státu, jež lze omezit pouze v naprosto nejnutnějších případech, a to na zcela minimální dobu. Normální je svoboda slova, nikoliv to, že se cenzurují všechny výroky, které se neshodují s oficiální názorovou linií a které nějaká kvazi autorita fact-checkingových projektů označí za dezinformace.

Tito novodobí majitelé pravdy by nejraději usměrnili myšlení všech lidí jediným, z jejich pohledu tím správným směrem. Ale to už jsme tu měli a myslím, že jen hrstka lidí si přeje, abychom se do takové doby opět vrátili. Problémem je, že taktiky těchto moderních cenzorů vypadají na povrchu mnohem přívětivěji, a většina lidí tak nedokáže poznat, že se v jádru jedná o ten samý zrůdný režim, kterým jsme si už jednou prošli. Na pohled z dálky to vypadá jako ferrari, ale uvnitř je to stále ten samý omšelý trabant.

Poslední rok jsme prožili v pandemii, posledních půlroku v režimu nouzového stavu. Nemáte obavy, že tato zkušenost nějakým způsobem poznamená náš vztah k právu a právnímu státu? Ať už na straně občanů, kteří si zvykli na určité „vrchnostenské“ řízení státu, nebo na straně mocných, kteří udělali zkušenost, jak snadné je získat a uplatnit moc. Nehrozí, že nás covid znovu naučil pohodlí autoritářství?

Já se obávám, že náš vztah k právnímu státu událostmi posledního roku již tvrdě poznamenán je. A pokud v říjnových volbách nedojde k dramatické obměně současné politické reprezentace, tak se tato změna stane patrně nevratnou. Současná vládní koalice za skryté asistence tzv. demokratické opozice vzala Listinu základních práv a svobod, roztrhala ji na cucky, zašlapala do hlíny a spláchla do kanálu. Je pro mě opravdu děsivou zkušeností sledovat, jak snadno občané tohoto státu přijímají naprosto zásadní zásahy do svých klíčových práv, které nejsou nijak rozumně odůvodněny ani časově ohraničeny. Vše pod zástěrkou svatého boje proti neviditelnému nepříteli jménem covid.

Chci na tomto místě zdůraznit, že tuhle nemoc ani náznakem nepodceňuji a je mi upřímně líto každého ztraceného lidského života. Nicméně totálně zruinovat školství, sociální vztahy, ekonomiku, kulturu a sport omezujícími opatřeními, u nichž nemáme jediný reálný důkaz, že skutečně něčemu prospívají, to je prostě něco naprosto šíleného. Pokud už vláda chce zasahovat do těchto klíčových oblastí lidského života, musí pro to mít pádný a tvrdými daty jasně ověřitelný důvod. Ve skutečnosti ale jen zavedla ta nejvíce viditelná opatření, kterými maskovala svoji absolutní neschopnost v boji s touto epidemií cokoliv pozitivního udělat.

Jsem bytostně přesvědčen, že kdybychom od začátku epidemie, nebo alespoň od léta roku 2020 naslouchali skutečným odborníkům typu pana profesora Berana a kladli důraz na ochranu a systematické posilování imunity u rizikových skupin, měli bychom dnes výrazně nižší počet obětí, aniž bychom museli zavřít školy, restaurace či sportoviště, byť na jediný den.

Logickým vyústěním tohoto marasmu pak je již nyní avizovaný záměr vrátit základní ústavou a listinou daná práva pouze vybrané skupině osob, která se podřídí systému a získá za to propustku k alespoň částečnému návratu k předcovidovému způsobu života. Můžeme to nazývat covid pas, zelená karta nebo mobilní aplikace s QR kódy, ale pod touto fasádou jde jen a jen o vyšší kontrolu veřejné moci nad počínáním a rozhodováním jednotlivce. A s vyšší kontrolou vždy přichází ruku v ruce její ještě ošklivější sestra jménem totalita. Lidská práva se vždy omezovala ve jménu vyššího dobra. Bylo tomu tak za nacismu i komunismu. A nejinak je tomu i nyní.