Donedávna „světový četník“, dnes vlastně dost rozhozený „strýček Sam“ na křižovatce. Mluvím o USA po atentátu na Donalda Trumpa. Kam půjde?

Problémy Spojených států mají svou vlastní podobu a s pokusem o vraždu Donalda Trumpa bezprostředně nesouvisejí. Nezdařený atentát jen tyto problémy přibarvil, dodal jim zvláštní volební příchuť. Jen krátce, spíše symbolicky, dvě malé poznámky. Atentát na exprezidenta se řadí mezi takzvané masové střelby – tedy útoky střelnou zbraní, při kterých byly nejméně čtyři lidé zraněni nebo zabiti, přičemž zranění či zabití útočníka se nepočítá. Statistici uvádějí, že do začátku tohoto měsíce bylo v USA 260 takovýchto útoků, při nichž bylo zabito 274 lidí a více než 1 131 jich bylo zraněno. Za loňský rok se v USA odehrálo 656 masových střeleb, zavražděno bylo při nich 715 a zraněno 2 689 lidí.

Nebo jinak. V současné době se dluh federální vlády těsně přiblížil k hranici 35 bilionů dolarů, přičemž celková zadluženost – ta zahrnuje nejen zmíněný dluh federální vlády, ale i individuální půjčky, úvěry obcí a států – překročila 101 bilion dolarů.

Americká společnost je nemocná, potřebuje změnu. A nejde jen o peníze. Hned v prvním roce vlády Joea Bidena schválil Kongres dva obrovské investiční balíky, jeden do infrastruktury a zaměstnanosti, druhý do sociálních a klimatických programů. V součtu se jedná o výdaje přes tři biliony dolarů. Výsledky, které by mohly zásadním způsobem oslovit voliče, ale vidět nejsou. Už jednou se něco podobného přihodilo, a to v reakci na hypoteční krizi či velkou recesi v roce 2008. Tehdy vláda George Bushe mladšího prosadila investice 983 miliard na ozdravení ekonomiky bez viditelného výsledku.

Pro srovnání. Čína tehdy začala investovat do výstavby vysokorychlostní železniční sítě. Podle nejnovější zprávy Mezinárodní železniční unie Čína v roce 2023 provozovala vysokorychlostní trasy o celkové délce 40,5 tisíce kilometrů, zatímco ve Spojených státech to bylo 735 kilometrů rychlodrah. Čtete správně – Čína 40 tisíc, USA ani jeden tisíc.

Kamala Harissová versus Trump. Jak to dopadne?

Znova opakuji: Spojené státy potřebují změnu. Nejde jen o podivné hry v ekonomice či málo účinné sociální programy – pro ilustraci, ze všech států světa je v USA nejvíce vězňů, víc než v mnohem lidnatější Číně. Americká společnost je velmi nervózní, což se promítlo do politiky. Dříve se ostré konflikty odehrávaly mezi systémovými a protisystémovými stranami, dnes jsou tyto divoké, řekl bych nenávistné, konfrontace mezi systémovými stranami. Proto asi nejdůležitější otázkou listopadových voleb v USA není, kdo vyhraje hlasování, ale jak poražený přijme výsledek. Zda po listopadu nebude americká veřejnost ještě rozštěpenější než dnes.

Výsledek hlasování se v tuto chvíli nedá odhadnout. Zdá se, že přes všechny hendikepy má Kamala Harissová větší volební potenciál než Joe Biden posledních týdnů. To znamená, že se šance na nové startovní čáře srovnaly. Nesmíte zapomínat, že Trump sice atentátem získal body navíc a vybral si zdatného kandidáta na viceprezidenta, ovšem jeho politický styl odpuzuje snad víc lidí než jeho program. Je, řečeno kulantně, příliš originální. A připomínám, že si můžeme sice myslet o posledních prezidentských volbách cokoliv, ale i v těch v roce 2016 Trump získal méně hlasů než jeho protikandidátka Hillary Clintonová. Prezidentem se stal díky archaickému – kdybych měl odvahu, řekl bych nesmyslnému a nedemokratickému – systému volitelů, kdy všichni elektoři při volbě prezidenta hlasují pro toho kandidáta, který v jejich domovském státě zvítězil byť o jeden hlas.

Rozlišení na levičáky a pravičáky ztratilo smysl. Pakliže bychom měli vnímat demokratické role opozice a vládnoucího politického uskupení, není lepší dnes dělit na národovce či vlastence a globalisty či progresivisty?

Tak tohle by bylo na dlouhou, předlouhou diskusi. Veřejný prostor byl zaplaven liberální postmoderní propagandou a zároveň amerikanizací politické teorie. V USA se tradičně výraz „levicový“ nahrazuje výrazem „liberální“ a „pravicový“ výrazem „konzervativní“. To se přesunulo do Evropy a působí tu jazykové zmatky. Stále platí, že levice hájí především práci a mír, přičemž se nebojí změny, zatímco pravice hájí pořádek a tradice včetně rozkastování společnosti.

Každý z těchto pojmů má ale svoji vnitřní strukturu, která levicové a pravicové hnutí štěpí na různé strany, skupinky a bojovníky „na volné noze“. „Práce“ – to je právo na práci, ale i na spravedlivou odměnu za ni včetně zdravotního a důchodového zajištění. A co je to spravedlivá odměna? Většina lidí na levici, nikoliv všichni, se shodne, že kvalifikovaná práce je násobkem práce nekvalifikované, to je jasné – ale jakým násobkem, jak to vyjádřit penězi? Mír je ale posvátný, ovšem včetně práva na obranu. Když dnes někdo řekne, že například Piráti v Česku jsou levicovou stranou, protože podporují squatery, zapomíná, že je rozdíl mezi slovy a činy v okamžiku, kdy se dotkli reálné moci. Svými činy jsou čeští Piráti stranou války, tedy pravicovou stranou.

Na druhé straně být vlastencem nevylučuje vidět výhody globální ekonomické spolupráce či globálního boje proti znečišťování životního prostředí. Nemalý zmatek do pojmosloví pak vnášejí populisté, kteří mohou být jak levicového, tak pravicového ražení. Většina vámi uváděných pojmů se dostává do protikladu, jen když jsou chápány v extrémním izolovaném pojetí.

Dobře, ale jak je to s tím dělením na národovce či vlastence a globalisty či progresivisty?

Vše, co zatím zaznělo, platí samozřejmě jen orientačně. Jednoduchá černobílá dělení existují snad jen v pohádkách nebo ve zpravodajství a publicistice České televize. Národovce či vlastence naleznete v levicových i pravicových uskupeních jako jedno z různě významných témat. Dnes je to téma zvláště důležité kvůli migraci a chování byrokratů Evropské unie, ovšem není to jediné téma. Progresivisté – to je označení, pod kterým se ukrylo americké pojetí „liberálů“. Ovšem kdo se díval na některá levicová uskupení v Česku, která bylo možné ještě nedávno zařadit mezi progresivisty, viděl v posledních dvou letech nárůst pochopení pro „národovce“, přesněji porozumění významu národa a vlastenectví. Což samozřejmě neznamená zříci se humanismu a internacionalismu. Jak jsem řekl, je to na dlouhou diskusi.

Ursula von den Leyenová je opět šéfkou Evropské komise. Pohnuli jsme se po eurovolbách vůbec z místa?

Předchozí období Ursuly von der Leyenové na čele Komise může označit jako úspěšné jen slepec. Zmatky a možná i korupce v době boje s pandemií covidu-19, neporozumění problému s migrací, chaotický – mírně řečeno – zelený úděl, neschopnost formulovat mírovou strategii pro Ukrajinu… a tak by bylo možné ještě pokračovat. Její znovuzvolení znamená dvě věci. Kádrové vyčerpání unijního establishmentu, neschopnost nalézt někoho schopnějšího. A za druhé, usilovná snaha zakopat se v získaných pozicích pro případ, že by v USA vyhrál Donald Trump.

Britská punková legenda Sex Pistols zpívala v písni God save the Queen „no future, no future for you and me“. Má Evropská unie v dnešní podobě nějakou budoucnost?

Ale to víte, že má. Teď jde o to, aby to nebyla temná budoucnost. Není nutné po každé prohře hned propadat depresi, je jen třeba nevzdávat se.