Bouřlivé debaty a výroky vyvolalo zvolení tří nových členů do Rady České televize, kterými jsou ekonomka Hana Lipovská, moderátor Lubomír Veselý a publicista Pavel Matocha. Jaká je vaše reakce?

Moje reakce na ony bouřlivé reakce? Už to řeklo mnoho bystrých lidí přede mnou, neřeknu nic objevného. Zlostně dupající děcka na naší politické a mediální scéně dávají najevo svou nesoudnost a nedospělost. Jak není vše po jejich, mají pocit, že je konec světa. Jsou zvyklí, že jim patří vše. A tak se hroutí při jakékoli skulině ve svém monopolu. My, co máme z té volby radost, jsme nemívali hysterické záchvaty, když byli zvoleni lidé zcela opačných názorů. Jsme na to zvyklí. Kolik stovek lidí už prošlo všemi mediálními radami a nikdo si toho nevšímal, ani ty lidi nikdo neznal. Pokud patřili k hlavnímu mediálnímu proudu, kdo by si toho také všiml, vše bylo přece v pořádku – tedy v očích majitelů pravd.

V našich očích to pak byl celkem normální stav, jsme zvyklí, že „oni“ mají naprostou převahu vždy, a také jsme demokrati, holt jsme prohrávali a respektovali jsme to. Opačně to neplatí. Jakmile to vypadá, že by se členem mediální rady mohl stát člověk, který není jen kolečkem v havlistické mašině, nastane zděšení, pokřik. A co se stalo? Jeden z názorů na fungování České televize, který je ve společnosti reálně zastoupen, má najednou malinké zastoupení i v její radě. Proč si ti uřvánci nevzpomenou na své výkřiky o potřebě různobarevnosti a pestrosti? Oni ale o různobarevnosti jen lhali, chtějí jednobarevnost.    

Překvapil vás výsledek volby nových radních?

Přiznávám se, že ano. Poté, co nebyl zvolen Michal Semín členem Rady České tiskové agentury, to vypadalo, že důvěra v Poslanecké sněmovně je zničena a nebude už zvolen snad nikdo nikam. Někteří lidé mají osypky ze slova dohoda. Jako kdyby to bylo něco sprostého. Bez dohod by nemohly proběhnout skoro žádné volby v Poslanecké sněmovně. Anebo by vše brali jen ti nejsilnější. Pokud respektujeme poměrné zastoupení, je nutné dát jistý prostor i menším názorovým proudům v Parlamentu. A to je bez dohod nemyslitelné.

Myslím, že dnešní uřvánci, co plivou na slovo dohody, by první křičeli, kdyby kvůli nefungování podobných dohod byli zcela odstaveni ti, kterým uřvánci fandí. Oni první by si stěžovali, že mají patnáct procent ve Sněmovně, a ve vedení výborů či komisí přitom nemají nikoho. A že to je něco jiného než mediální rady? Není. I tam nemá nikdo sílu sám prosadit toho, komu fandí. Potřebuje spojence. A získá ho pouze tehdy, když se zaváže příště podpořit zase někoho jiného. To, že byla obsazena všechna tři poslední místa v Radě České televize, ukazuje, že snad všechna důvěra ve Sněmovně ještě poztrácena nebyla.

O čem podle vás tato jména v radě svědčí? Tedy že byli zvoleni lidé, kteří se netají svojí kritičností k České televizi?

Svědčí o tom, že žádný strom neroste do nebe. Česká televize za peníze poplatníků buď vysílá úplně stejné pořady jako jakákoli soukromá televize, kterou povinně neplatíme, nebo dokonce vede soustavnou vyhrocenou agitku proti zájmům poplatníků. Lidé v České televizi si zvykli, že si mohou dovolit vše. A to už začalo lézt na nervy i těm, co dosud do jejího fungování nechtěli rýpat. Tak teď už chtějí.

„Česká televize i Český rozhlas jsou instituce státní. Řečičky o jakési veřejnoprávnosti to mají jen zakrýt. Zřídil je stát zákonem, stát jim přidělil majetek, stát jim věnoval kmitočty, stát jim přiděluje výnosy z povinně vybíraných poplatků a stát jim přidělil úkoly. Jenže zaměstnanci těchto institucí se chovají, jako kdyby je vlastnili. Zřízení České televize a Českého rozhlasu zhruba v dnešní podobě jsem před těmi 29 lety chápal jako přechodné řešení, prostě co dělat se zděděnými socialistickými kolosy, než vnikne nezávislý trh. Tím jejich role skončí a nebudou nám chybět,“ řekl jste mi jednou v rozhovoru. Dočasnost se však změnila v trvalost. Zmínil jste také, že váš problém se „státní“ televizí je systémový bez ohledu na obsah. Měla by se tedy veřejnoprávní média zrušit podle vás úplně? Případně je zásadně reformovat?

Reforma se nepodaří. Vyžadovala by důslednou kontrolu toho, jak Česká televize plní úkoly zadané jí zákonem. Vyžadovalo by to zrušení reklamy a sponzoringu, konec s vysíláním běžných komerčních programů, snížení počtu kanálů, skoncování s dotováním filmových projektů různých kamarádů, konec s masovým vyváděním peněz do různých satelitních outsourcových firem, snížení rozpočtu a konec politické manipulace. Nemyslím, že toto vše je reálné. Ale je třeba o to alespoň usilovat.

Jediným čistým řešením je zrušení státní televize a státního rozhlasu. Nepotřebujeme je. Já je nepotřebuji ovládat, jak je lidem mých názorů denně podsouváno. Nemá je ovládat nikdo. Vše, co Česká televize činí, může vysílat zdarma jakákoli privátní televize. A pokud má stát nějaký eminentní zájem – vysílání pro školy, varování obyvatel před pohromou, referování o rozhodnutích státu – to vše si lze zadat u soukromých televizí formou veřejných zakázek. A přijde to stokrát levněji, než to město na Kavčích horách.

Je podle vás proměna státních médií v média soukromá zárukou vyváženosti?

Já nežiju ve světě záruk. Nic není zaručeno. Ani to, že se dožijeme zítřka. V každém případě je nejlepším nástrojem vyváženosti konkurence. Jako ve všech oborech. Privátní televize musejí své diváky respektovat, nemohou si dělat, co chtějí, nemohou vysílat proti jejich zájmům. Pokud by to dělaly, přijde je to na veliké peníze. To si může dovolit jen televize, kterou divák musí platit povinně, i když se mu její vysílání nelíbí.