Vláda ve středu schválila přistoupení Česka k evropskému fiskálnímu paktu, který ještě musí schválit Sněmovna. Dá se to brát spíš jako přihlášení k dodržování principů rozpočtové odpovědnosti, nebo jako další snaha ubírat pravomoci v rozpočtové politice z národní úrovně a přenést je na Brusel, jak tvrdí například poslanec ODS Jan Skopeček?

Přiznám se, že tady je pro mě těžké motivy vlády rozklíčovat. Začala bych asi od lesa. Není to tak dlouho, co jsem se tu zlobila, že vláda v demisi Bohuslava Sobotky podepsala Evropský pilíř sociálních práv. Já jsem namítala, že mi to nepřipadá vhodné v situaci, kdy je vláda už na odchodu. Analogicky tady se mi nelíbí, že vláda, která nemá důvěru, navíc je jasné, že bude už brzy končit, protože už probíhá vyjednávání o sestavení druhé vlády po volbách, chce prosadit tak významné rozhodnutí.

Pokud se mě zeptáte, proč to udělala, pak jedním slovem nevím. Možná v pozadí byla snaha zalíbit se Bruselu a získat trochu lepší vyjednávací pozici, protože vzápětí bude následovat pokus odvrátit tzv. Dublin IV. Takže možná trocha demonstrativního evropanství, které neublíží, abychom vykompenzovali náš odmítavý postoj v otázce, která je pro nás klíčová? Každopádně fiskální pakt je už tak trochu mrtev, dnes už Evropská unie řeší dost jiné otázky. Dnes mohu zopakovat jen to, co jsem říkala už kdysi v roce 2014: Princip fiskálního paktu jako takový není úplně špatný. Jeho smyslem je přimět jednotlivé země, aby hospodařily rozumně, aby jejich veřejné finance nespadly do rozvratu jako třeba Řecko. Je tu ale jedno ALE: Totiž my bychom měli hospodařit s našimi veřejnými financemi rozumně hlavně sami kvůli sobě, pro naše vlastní dobro. Ne kvůli Bruselu. Takhle bychom se na pakt měli dívat.

Česká televize, už ze své veřejnoprávní podstaty nejobjektivnější médium u nás, se minulou neděli v pořadu 168 hodin pustila do vehementní obhajoby našeho členství v Evropské unii. Mimo jiné nabídla grafiku znázorňující, že z EU nám až dosud na dotacích připlulo 1 211 miliard korun, zatímco jsme odvedli za stejnou dobu 515,8 miliardy korun. Co bychom si bez těch téměř 700 miliard korun počali? Přiznávám, že mě k otázce inspirovalo i to, že jste hned na začátku reportáže vykoukla na diváky z obrazovky vy...

Já ovšem vykoukla „z druhé strany barikády“ – totiž jako někdo, kdo se pod tak vehementní obhajobu našeho členství nepodepisuje… K tomu musím říct tři věci.