Vláda ve středu schválila přistoupení Česka k evropskému fiskálnímu paktu, který ještě musí schválit Sněmovna. Dá se to brát spíš jako přihlášení k dodržování principů rozpočtové odpovědnosti, nebo jako další snaha ubírat pravomoci v rozpočtové politice z národní úrovně a přenést je na Brusel, jak tvrdí například poslanec ODS Jan Skopeček?

Přiznám se, že tady je pro mě těžké motivy vlády rozklíčovat. Začala bych asi od lesa. Není to tak dlouho, co jsem se tu zlobila, že vláda v demisi Bohuslava Sobotky podepsala Evropský pilíř sociálních práv. Já jsem namítala, že mi to nepřipadá vhodné v situaci, kdy je vláda už na odchodu. Analogicky tady se mi nelíbí, že vláda, která nemá důvěru, navíc je jasné, že bude už brzy končit, protože už probíhá vyjednávání o sestavení druhé vlády po volbách, chce prosadit tak významné rozhodnutí.

Pokud se mě zeptáte, proč to udělala, pak jedním slovem nevím. Možná v pozadí byla snaha zalíbit se Bruselu a získat trochu lepší vyjednávací pozici, protože vzápětí bude následovat pokus odvrátit tzv. Dublin IV. Takže možná trocha demonstrativního evropanství, které neublíží, abychom vykompenzovali náš odmítavý postoj v otázce, která je pro nás klíčová? Každopádně fiskální pakt je už tak trochu mrtev, dnes už Evropská unie řeší dost jiné otázky. Dnes mohu zopakovat jen to, co jsem říkala už kdysi v roce 2014: Princip fiskálního paktu jako takový není úplně špatný. Jeho smyslem je přimět jednotlivé země, aby hospodařily rozumně, aby jejich veřejné finance nespadly do rozvratu jako třeba Řecko. Je tu ale jedno ALE: Totiž my bychom měli hospodařit s našimi veřejnými financemi rozumně hlavně sami kvůli sobě, pro naše vlastní dobro. Ne kvůli Bruselu. Takhle bychom se na pakt měli dívat.

Česká televize, už ze své veřejnoprávní podstaty nejobjektivnější médium u nás, se minulou neděli v pořadu 168 hodin pustila do vehementní obhajoby našeho členství v Evropské unii. Mimo jiné nabídla grafiku znázorňující, že z EU nám až dosud na dotacích připlulo 1 211 miliard korun, zatímco jsme odvedli za stejnou dobu 515,8 miliardy korun. Co bychom si bez těch téměř 700 miliard korun počali? Přiznávám, že mě k otázce inspirovalo i to, že jste hned na začátku reportáže vykoukla na diváky z obrazovky vy...

Já ovšem vykoukla „z druhé strany barikády“ – totiž jako někdo, kdo se pod tak vehementní obhajobu našeho členství nepodepisuje… K tomu musím říct tři věci.

Zaprvé existuje jistě řada argumentů pro naše členství v Evropské unii i proti němu a oba typy argumentů jsou relevantní. Ale mezi všemi těmito argumenty je jeden, který naopak považuji za zcela irelevantní. A to je právě argument založený na dotacích. Jinými slovy, kdyby si bývala Česká televize jako nosný argument pro členství v EU vzala cokoliv jiného než dotace, fajn. Ale právě dotace považuji za jeden z nejničivějších jevů v Unii. Jejich princip je založen na tom, že berou peníze někomu, kdo je schopný a peníze umí vydělat. A dává je někomu, kdo peníze vydělat neumí. Jinými slovy, dotace jsou způsob, jak přesunout peníze z činností, které fungují, k činnostem, které nefungují. Je to tedy způsob, jak fungování celku zhoršit. A pro mě by bylo členství v Evropské unii mnohem přijatelnější, kdybychom z EU nečerpali dotace vůbec žádné.

Zadruhé chci varovat proti fanatickým soudům, podle nichž jediné správné je zůstat v EU, nebo naopak jedině možné je EU opustit. Jako každá otázka, která má ekonomický rozměr, i zde jde o kalkulaci přínosů a nákladů. A já jsem nikdy neřekla, že hypotetický Czexit by byl snadný. Zároveň ale říkám, že EU natolik zásadně čím dál víc potlačuje naši suverenitu, což je krásně demonstrativně vidět třeba na příkladu kvót, že náklady spojené se členstvím se začínají blížit nákladům spojeným s Czexitem, pokud už nejsou nad nimi.

A zatřetí: Vezměme si příklad z Britů. Ti své referendum důkladně naplánovali, nikterak neurychlili, vláda ho vypsala na konec svého funkčního období, bylo tak dost času, aby se lidé nad svým hlasováním opravdu důkladně zamysleli a nehlasovali pod vlivem jednorázové hysterické kampaně. Takže pokud by došlo na referendum i u nás – a já se mu nebráním – byla bych pro stanovení jeho data kupříkladu ode dneška za čtyři roky.

Meziroční míra inflace v lednu zpomalila na 2,2 procenta, čímž se přiblížila inflačnímu cíli ve výši dvou procent a v médiích se objevila chvála, že zvyšování úrokových sazeb Českou národní bankou je účinným nástrojem na krocení inflace. Navíc by se díky rostoucím úrokům mělo zastavit přehřívání realitního trhu a také zmírnit napětí na pracovním trhu. Lze souhlasit s komentáři, že ČNB svými opatřeními účinně řeší nejpalčivější problémy tuzemské ekonomiky?

Na první pohled to tak vypadá. Ďábel je ale skryt v načasování. Musíme si uvědomit, že jakýkoliv krok monetární politiky – tedy rozhodnutí centrální banky o úrokových sazbách, o intervencích a podobně – působí na reálnou ekonomiku s dost velkým zpožděním několika měsíců. Podle typu opatření může zpoždění nabrat i více než půl roku. Takže jestli dnes centrální banka zvyšuje úrokové sazby, vlastně tím reálně ovlivňuje podzimní inflaci, nezaměstnanost, splácení hypoték. Jestliže na jaře 2017 centrální banka ukončila intervence proti koruně, ještě na podzim jsme mohli říkat, že ekonomiku dozvuky intervencí stále rozpumpovávají k vyššímu výkonu i vyšší inflaci – jenomže tou dobou už centrální banka ekonomiku zchlazovala zvyšováním úrokových sazeb. Neboli hasila požár, který předtím sama rozdmýchala. Analogicky důsledky toho, že dnes centrální banka zchlazuje ekonomiku, ucítíme nejvíc v okamžiku, až se bude ekonomika brzdit spontánně sama a nám se to vůbec nebude hodit. Takže jinými slovy, mně to jako až tak geniální politika nepřipadá.