Co se v Česku změnilo za posledních pětadvacet let v pohledu na architekturu a urbanismus?

Je patrný posun ve vnímání veřejného prostoru, roste důraz na jeho kvalitu a také se tato kvalita začíná čím dál víc realizovat. Za dvacet let jsme stihli v mnoha městech renovaci historických jader a teď přichází na řadu zamyšlení, jak vlastně tyto prostory kvalitně využívat, jak tam dostat lidi a také jak mít ohled na různé skupiny od imobilních přes nevidomé nebo seniory. Je tomu tak hodně díky tlaku zdola a díky iniciativám, které jsou poučeny zahraničními zkušenostmi. Není to ani tak iniciativou politiků, existují ale neziskovky, které se tomu věnují.

Zanechala nám i socialistická éra kvalitní architekturu? V povědomí máme spíš paneláky, fabriky a betonová monstra v centrech měst…

Jsou tu samozřejmě velmi kvalitní lokální stavby, jako je třeba Ještěd nebo pražský Dům Na Můstku. Kvalitním pozůstatkem minulé doby je ale i celá vrstva užitého umění, společnost totiž tehdy při stavebních projektech podporovala jeho vznik a podle tzv. hlavy 5 šlo 1 % investičních nákladů povinně na vznik uměleckého díla. Vznikla tak řada zajímavých věcí, i když ne vše bylo kvalitní. Také některá sídliště mají zajímavý prostor, který je třeba zanedbaný, ale má potenciál a dá se využít. A to nemluvím o sídlištích jako je brněnská Lesná, která funguje stále velice dobře. Znovuobjevujeme kvalitu sídlišť z padesátých let, která byla odmítána kvůli tomu, že na sobě vizuálně nesla punc socialistické snahy o tehdejší pojetí národní architektury. To je například případ sídliště Ostrava-Poruba. Jsou to soubory ztvárněné v duchu socialistického realismu, ale mají velmi kvalitní a přesné urbánní rozlišení prostoru na poloveřejný, veřejný a na polosoukromý a soukromý. Jsou to dost často polouzavřené bloky, kde je patrná hierarchie jednotlivých prostorů. Zjišťuje se, že tato sídliště jsou pro bydlení kvalitní a řada z nich se už navrhuje na ochranu památkové péče.

Symbolem socialistické výstavby jsou ale paneláky. Jakou mají budoucnost dnes?

Vždy jsem překvapen, jak se dál prodlužuje umělá životnost paneláků. V Německu současně s regenerací jejich plášťů nastala regenerace veřejných prostor a k tomu u nás nedošlo, provedlo se jen tzv. zateplování a cesta, jak tyto obytné soubory skutečně zkvalitnit, nás teprve čeká.

Jak by měla vypadat? Natřít paneláky pastelovými barvami a nasadit na ně sedlové střechy asi nestačí.

Koncept sídlišť je často založen na objemové typizaci osazené do volné plochy a ta je pak ponechaná s minimální zelení vlastnímu osudu a není definováno, čemu má tento prostor sloužit. Vzniká tak anonymní území nikoho, a podle toho se k němu všichni chovají. To by se mělo změnit, je potřeba přesně definovat prostory, tomu bude nutné věnovat péči a peníze. Zatím se to děje jen ojediněle. Mrzelo mě, že pro to nebyla státní podpora v době, kdy se vše dalo spojit i s dotací evropských peněz a udělat to zároveň se zateplováním. Zvrhlo se to jen v mechanické zlepšení tepelně technických parametrů budov.

Výrazným trendem ve stavebnictví jsou úspory energie a izolace paneláků jsou jen střípkem v mozaice. Staví se pasivní a nulové domy, kde se nemusí topit apod. Jak to ovlivňuje estetiku staveb, bude do budoucna podřízena tomuto jedinému trendu?

Úsporný trend bude pokračovat, ale pořád půjde i o komplexní záležitost a budou brány v úvahu i ostatní důležité parametry. I v kritériích pro certifikáty green building apod. jsou ukazatele, které definují kvalitu architektury objektu a prostředí, jde tedy o souhrn těchto parametrů. Občas stavění se zvrhne v to, že se předháníme v tepelně technických parametrech budovy, to je ale jen vytržení jednoho aspektu z komplexu požadavků, v tom jsme někdy mistři.

Důležitý je i psychologický aspekt prostředí ve kterém žijeme, budovy nás ovlivňují, i když to nevnímáme. Myslím, že to byl Winston Churchill, kdo prohlásil, že my vytváříme budovy a ony tvoří nás. Když se jeden aspekt vynechá nebo naopak přecení, je to špatně. Nic proti zateplování a energetickým úsporám, ale nemělo by to být na úkor kvality života v daném prostředí.

Jak nás tedy utvářejí naše budovy – například typizované domky a podnikatelské baroko v satelitech?

Situace se zlepšuje, je vidět na vlně stěhování se ze satelitů do měst, je to ale proces pomalý. Naštěstí se už se začíná pracovat na politice architektury, což by měl být systém, který připraví výuku o veřejném prostoru, kvalitě architektury a urbanismu do základního vzdělání na základních a středních školách. V zahraničí to funguje, naše společnost to ale zjevně vnímá jako marginální věc. My jako architekti a fandové toho oboru si ovšem uvědomujeme, že to podružná věc není a že ani dosavadní případy všech pěkných domů a veřejných prostor nestačí.

Z architektury se také často stává politikum…

Moderní architektura má dar rozčilovat lidi, protože jim narušuje jejich zavedené představy o řádu, jsou konfrontováni s něčím, co si nedovedou zasadit do své dosavadní zkušenosti. Jde také většinou o velké a finančně náročné stavby, které je skutečně iritují. To jsem zažil několikrát, ale cyklus je u takových staveb vždy stejný – postaví se, první den jsou všichni pokorní, do týdne se začne stavba kritizovat, během prvního roku se na ni snese veškerá možná kritika a konstatuje se, že je špatná, po roce to utichne a do pěti let se začne chválit.

Moderní architektura s velkými investicemi je vždy politikum a tomu, jaké máme politické prostředí, odpovídá i to, jaké jsou i ty stavby. Z tohoto pohledu je zajímavé, že u nás po roce 1989 vznikly i velmi kvalitní stavby.

Jak jsou na tom s přístupem k moderní architektuře ostatní postkomunistické země?

Lépe než my jsou na tom Slovinci, tam je výrazná architektonická tradice, jinak nevím, že by někdo byl výrazně lepší. Teď jedu na Slovensko do poroty jejich národní ceny a těším se, že uvidím, co postavili, protože jsou v poslední době otevřenější.

V Česku je slovo developer vnímáno skoro jako nadávka. Je to správné?

To je do velké míry oprávněné, těch developerů, kteří se snaží dbát na kvalitu veřejného prostředí je u nás málo. Na druhou stranu je to zase věc společnosti, co jim dovolí postavit.

A jak se ta společnost může bránit?

Příklad je třeba v Berlíně nebo ve Vídni, kde v praxi fungují takzvané Baugruppe, což znamená, že se sdruží lidé, osloví architekta a společně pak vytvoří projekt, pro který pak zakoupí městský pozemek. A ta zmíněná města nesledují v takových případech to, kolik dostanou za pozemek, ale hlavně kvalitu, kterou daný projekt přináší. Vždy se dostaneme k tomu, že architektura je odrazem společnosti.

Architektura podle vás vypovídá o momentálním stavu společnosti, je ale přitom tvořena i staletými stavbami. Jak z ní lze číst?

Je to jednak o tom, že současnost k historii přidává svou vlastní vrstvu, ale zároveň to souvisí i s tím, jak se chováme k těm předcházejícím vrstvám.

Jste optimistický, pokud jde o kvalitu té naší „vrstvy“ a o budoucnost?

Ano, spousta věcí je lepší. V Brně se jedná o obnovení funkce městského architekta, také pražské stavební předpisy mě velmi potěšily, přestože jejich platnost netrvala dlouho. Je to totiž koncepčně zpracovaný materiál a obsahuje racionální věci, a tak se z něj města jako Olomouc nebo Brno snaží čerpat. Proto fandíme Praze, aby tyto předpisy znovu platily.

Jak vnímá architekturu a potřeby urbanismu česká veřejnost?

Mladší generace se hodně zajímá o to, jak vypadají územní plány a prostředí, ve kterém žijí, v tom je výrazný posun. Řada z nich se vrací z ciziny, vysokoškoláci jezdí ven studovat a nesou si odtamtud v sobě výraznou kvalitu.

Nevadí vašemu optimismu současná nervózní doba s různými hrozbami?

Vnímám určitý pocit frustrace společnosti a nevím, jak to pojmenovat, obecně se totiž máme líp než kdykoli dřív. Máme svobodu, čerpáme neuvěřitelné peníze z Evropské unie a neumíme je ani rozumně vyčerpat. K tomu se přidávají hrozby od ekologických až po válečné. Je to zvláštní situace – navenek se máme dobře, ale cítíme se špatně. Buď přijde konec civilizace, nebo je to příznak změny, která nějakou dobu bude trvat.