V minulých dnech jsme si připomněli výročí sametové revoluce. Vy jste se k tomu vyjádřil na svém svém facebookovém profilu. Uvedl jste, že toho, jak Vám revoluce změnila život, nijak nelitujete, ale že horší je, kam jsme za těch 34 let došli. Takže kam, podle Vás?

Pro mě znamenal už celý podzim, vlastně i léto osmdesátého devátého, velké očekávání. Nebyl jsem žádný disident, ale měl jsem kontakt na některé skupiny, třeba Společnost za veselejší současnost, podepsal jsem Několik vět, a nám, co jsme trochu sledovali dění ve společnosti, bylo jasné, zvláště s ohledem na dění v okolních státech, že komunismus musí i u nás už brzy padnout. O přípravách na studentskou demonstraci 17. listopadu jsem měl informace a věděl jsem, že se tam chystá mnoho lidí, kteří nebyli organizováni a očekávalo, že se něco stane. Pochodu jsem se samozřejmě, vzhledem k postižení, nemohl účastnit. Hned po 17. listopadu jsem se zapojil do dění na okresní úrovni, až jsem se dostal do politiky. Byla to nádherná euforická doba. Těch 34 let je strašně dlouhá doba od nadšení, že si chvíli utáhneme opasky, přes proměnu společnosti, ekonomiky, až upadnutí do dnešního marasmu a bezčasí. Dnešní politici jsou pouze stíny těch politiků, kteří vedli společnost v době zásadních strukturálních změn. Samozřejmě, že i tehdy byli takoví, kteří mysleli jen na svůj prospěch, ale troufnu si tvrdit, že jich bylo málo. Dostali jsme se do doby, kdy politici myslí jen na sebe, aby se udrželi, a aby si zabezpečili svoji budoucnost, jsou ochotni ustoupit od svého přesvědčení, když si myslí, že to bude pro ně prospěšné. Už se zase otáčíme, když něco kritizujeme, zda nás nemůže někdo slyšet. Dostali jsme se do vleku Green Deal a genderové ideologie, která ničí společnost a destruuje hospodářství. K tomu si připočtěme obrovskou byrokracii, která chrlí jedno nařízení za druhým, které nám určují, jak máme žít, jak měnit svoje návyky apod. K tomu si přidejme diletantství a jsme v dnešním marasmu a bídě.

Co říci k samotným letošním oslavám a také k projevům politiků?

Asi bych tuto otázku rozdělil. Ti, kterým je padesát a více a zažili reálný socialismus, určitě jdou zapálit svíčku s přesvědčením, že tehdy jsme provedli zásadní změnu a zbavili jsme se zločinného systému. Pokud jde o některé politiky, řeknu to takto. Neumím si představit, že kdybych sloužil bývalému režimu tak jako někteří, že bych dokázal dát kytici na Národní třídě, a ještě mluvil o statečných studentech. Druhou věcí je, že někteří, ti nejvyšší, nezapomněli proplést 17. listopad s Ukrajinou, kde se prý bojuje za naši svobodu. To přeci není pravda. Naši svobodu a demokracii si musíme uhájit sami, tady doma, v naší zemi.

Na pondělí je naplánovaná stávka, která připadá, stejně jako generální stávka v roce 1989, na 27. listopadu. Je tady podle Vás nějaká podobnost? V náladě ve společnosti a podobně?

Myslím si, že tyto dvě demonstrace, byť datum nabádá ke srovnávání, jsou zcela odlišné a nesrovnatelné. V roce 1989 šlo o zásadní změnu politického systému a národ řekl jasně, že odmítá vládu komunistů, že chce žít svobodně v demokracii a rozvíjet schopnosti jednotlivých lidí. Dnes nejde o změnu systému, ale jde o změnu provádění politiky. Jde o to, aby našimi prioritami byly národní zájmy, a nikoliv zájmy EU, Green Dealu, oligarchů, Ukrajiny a dalších. Je zcela nevysvětlitelné, že máme dražší zboží než v Německu, kde je podstatně vyšší příjmová hladina občanů, je nevysvětlitelné, proč máme téměř nejdražší energie a takto bych mohl pokračovat dlouho. Myslím si, že většina lidí, kteří se do protestů zapojí, nechce, abychom i nadále zásadně upřednostnili vojenské výdaje proti výdajům na vzdělávání, zdravotnictví, sociální politiku či výstavbu infrastruktury. Jde tedy o současnou garnituru politiků, kteří dosud neprokazují schopnosti vést národ směrem, kterým si přeje většina občanů.