Máme tu opět výročí konce druhé světové války a osvobození naší vlasti. To se událo významnou měrou i díky Rudé armádě. Jsou však tací, kteří tvrdí, že vlastně o žádné osvobození nešlo, že jsme se z jedné totality dostali do jiné. Dá se to takto říci? A dá se porovnávat německý nacismus s komunistickými režimy vzniklými po druhé světové válce podléhající Sovětskému svazu?

Tato konstrukce je popřením a pokusem o přepsání reálné historie. Nesedí v žádném ohledu – zaprvé časově, protože 9. května 1945 nenastoupila žádná totalita, ale přišlo po dlouhých 6 letech drancování a vraždění Čechů Němci vytoužené osvobození od genocidní německé okupace a návrat správy státu do rukou československých orgánů. Existoval systém více politických stran, byť v omezeném počtu – na rozdíl od První republiky. Volby v roce 1946 dávaly občanům možnost výběru z více variant, existovaly různé typy vlastnictví, možnost podnikat, vycházely desítky konkurenčních novin a časopisů.

Období 1945–1948 žádnou totalitou nebylo ani náhodou, to je naprostý blábol totálních nevzdělanců, historických diletantů či manipulátorů. A ani komunisticko-socialistický režim v letech 1948–1989, jakkoli byl nedemokratický a autoritářský, v žádném případě nedosahoval ani vzdáleně hrůzných parametrů německého nacistického okupačního režimu, za kterým je 360 000 mrtvých Čechoslováků, plošná genocida českých Židů a který podle Heydrichova plánu „Řešení české otázky“ plánovitě postupoval směrem k likvidaci Čechů jako národa. Nebýt hrdinného boje a nasazení Rudé armády a jejích spojenců, například Rumunů, tak by se to Němcům zdařilo.

Proč jsme se vlastně dostali do sovětské sféry vlivu, kdy například Prahu osvobodili Sověti, i když by v ní možná byli o něco dříve Američané? A jak důležitý byl Mnichov?

Podle principu „o nás bez nás“, stejně jako v Mnichově před válkou, tak i po válce poválečné uspořádání a vliv velmocí v jednotlivých evropských zemích bylo rozděleno na jednáních USA–SSSR– Velká Británie, zejména v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi. Nesmíme ale zapomenout na dohodu mezi Churchillem a Stalinem po válce, kdy Churchill se Stalinem vyměnil britský vliv v ČSR za sovětský vliv v Řecku (kde probíhala občanská válka).

Zde se také sluší připomenout, že jako jediný stát, který bojoval na straně vítězných mocností, jsme z války vyšli s územní ztrátou a bez uhrazených válečných reparací, které nám Německo dosud dluží. Demarkační čára byla opět výsledkem dohody velmocí. Nešlo tedy primárně o Prahu, ale o dohodu kam až která vojska zajdou. Osobně z toho cítím obavu západních mocností z toho, že by se Sověti také mohli zastavit až na břehu kanálu La Manche.

Je také dle mnoha zdrojů otázkou, zda by v ní Američané opravdu byli první, respektive je zcela evidentní, že v ní být první ani nechtěli. Šlo o to, že Sověti zaprvé osvobodili valnou většinu Československa, při čemž položili desítky tisíc životů svých vojáků, což je tak nestydatě a zbaběle zlehčováno v poslední době.