Ceny energií stále stoupají, nyní hlavně elektřina. Od vlády Petra Fialy (ODS) slýcháme, že důvodem je ruská agrese na Ukrajině, dozvuky covidu a kroků předchozí vlády. Od opozice zase, že důvodem je přeprodej české elektřiny přes německou burzu, New Green Deal, odmítání nakupovat plyn přímo z Ruska a pokračování v nákupu z Německa, nepříliš rázné kroky ohledně ČEZu a tak dále. Jak se v tom má volič hledící na složenky s rostoucí částkou zorientovat?

Odpověď se asi nebude líbit, ale kousek pravdy má i Fiala – přinejmenším v tom smyslu, že dva roky pandemických improvizací rozklížily vratkou stabilitu mezinárodního finančního, hospodářského a politického systému a v rozklížených poměrech vznikl prostor pro věci předtím nemyslitelné – včetně eskalace války na východě. Přiznejme si ale, že i nebýt té války byla politika takzvaného vyspělého Západu, včetně samozřejmě České republiky, naprosto jurodivá – mimo jiné naprosto neslučitelná s vedením vítězné války a současně k válce vedoucí. Najednou vidíme v celé nahotě, že západní blahobyt, byť se na něm samozřejmě zasloužily i pracovitost, vynalézavost, tradice a tak dále, stál a padal na dvou podmínkách. Na dostupných energiích – zpočátku uhlí, pak převážně americké ropě a nyní holt ruské ropě a plynu – a na důvěře ve finanční systém.

O dostupné energie jsme se postupně připravili sami – tažením proti fosilním palivům, neschopností včas pracovat na jaderné alternativě, ale zejména choromyslným přesvědčením, že zemní plyn, což je směs uhlovodíků podobně jako nenáviděné uhlí nebo ropa, je z jakéhosi důvodu čistým energetickým zdrojem. Takže jsme značnou část hospodářství přeorientovali na plyn. Hospodářská i ekologická racionalita spočívala v tom, že plynu bylo na trhu dost, byl relativně laciný, šlo jej přepravovat po zemi – ovšem jen za podmínky, že se státem, který ho prodává, udržujete korektní vztahy. Podobně tomu je s německou energetickou burzou. Ta byla přínosem, dokud bylo energií přebytek a tím pádem generovala nízké ceny.

Jak dopadne hospodářství závislé na zdroji energie ze znepřáteleného státu a jaké ceny generuje obchodování s nedostatkovou komoditou, se nyní můžeme přesvědčit sami. Jakmile připravíte hospodářství o energie, znehodnotíte i měnový systém, který to hospodářství podpírá; zajímavými se stanou měny kryté megawatty či megajouly, a nikoli měny kryté dluhem. Toho jsme právě svědky, to je světový úprk od dolarového systému a zrychlující inflace v západních zemích.

Ptala jste se ale, jak se v tom má vyznat volič. K tomu asi tolik, že jsme asi všichni tušili, že západní, dluhem krytý blahobyt nemůže trvat věčně. Sice jsme doufali, že vydrží co nejdéle, ale ta vzadu zasutá obava tam byla. No a nyní je to tady, nastal krach a rozklad, a volič by se měl ptát, koho chce mít v čele země v okamžiku skutečné krize. Zda typa, který nepředvedl nic jiného než dokonalou přizpůsobivost a poslušnost, během pandemie systematicky okopával vládu dle hesla čím hůře, tím lépe, během jediného roku se stal z konzervativce ekologem – nebo někoho úplně jiného. Pokud to nestačí, tak připomeňme, že byť krize zachvátila celý Západ, tak inflace je nejvyšší ve Fialově Česku, ceny energií vystoupaly nejvýše ve Fialově Česku, cenzura médií je nejdrzejší ve Fialově Česku, no a válečnická vládní rétorika je jednou z nejhlučnějších ve Fialově Česku.

A do toho všeho rostoucí inflace a s tím i růst cen potravin, služeb a všeho dalšího. I tam Češi cítí problém a i tady nastává názorový střet: soběstačnost versus spolupráce v rámci Evropské unie. Jedni chtějí potravinovou soběstačnost a obávají se o dostatek potravin v zemi, druzí zase protestují proti velkým potravinářům a mají důvěru ve společný trh Evropské unie. Co je vám bližší, a proč?

Když padá důvěra k měnovému systému, následuje inflace. A když prudce rostou ceny energií, rostou nutně ceny všeho ostatního. Co hůř, jsme teprve na začátku, potraviny v supermarketech jsou pořád ty z minulé sklizně a energetická krize naplno udeří až s nástupem podzimních chladných dní. Ptáte se ale na potravinovou soběstačnost a společný trh. Odpověď nebude jednoduchá, protože evropský potravinářský trh je spletenec zamotaný tolika dotačními podmínkami, kvótami a směrnicemi, že se v něm už nevyznají ani ty velké obchodní korporace, které si příslušné kvóty a směrnice kdysi dávno prolobbovaly.