V rámci varšavského summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Moc, nebo málo? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?

Rozhodnutí NATO nepokládám za chybu, ale za promyšlený úmysl v soustavě kroků směřujících k stupňování napětí s Ruskem. K takovému kroku nepotřebujete vojenskou divizi, ale plně postačí symbolický prapor, tedy malý výsadek, který lze v případě potřeby kdykoliv rozšířit. Proto považuji obavu Ruska, že jde o předvoj, za důvodnou a nepochybně bude následovat jeho reakce, například rozmístění nejnovějších raket v Kaliningradské oblasti jako protiopatření. Je to logické. A kdo by chtěl srovnatelnou paralelu z historie, tak toho bych odkázal na seznámení se s faktografií Karibské krize. Tehdy v roce 1962 Sovětský svaz rozmístil na Kubě rakety středního doletu jako svoji odpověď na umístění amerických raket v Turecku. Svět se tehdy ocitl na pokraji jaderné války, ale vše skončilo ústupem obou stran, USA i SSSR svoje rakety stáhly. Obávám se, že dnes k žádnému stažení nedojde.

Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž, tedy riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých „segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?

Na to je celkem jednoduchá odpověď. Pokud chceme účinně bojovat s Islámským státem, mateřskou lodí mezinárodního terorismu, pak to není možné bez aktivní spolupráce s Ruskem. Mimo jiné už jenom proto, že mnoho bojovníků IS se rekrutuje z území Ruské federace, z ruských asijských republik. Pokud se týká jednotlivých teritorií, tak za klíčové považuji území Blízkého východu, Sýrii, Irák a Libyi v severní Africe. To jsou velké a rozvrácené země, které hrají hlavní roli v migrační invazi do Evropy. Afghánistán je jiná záležitost a obávám se, že uklidnění a normalizace situace v této obrovské zemi je v nedohlednu. Podstata je jednoduchá – Tálibán je uskupení, které (na rozdíl od bojovníků IS) je akceptováno a podporováno místními kmeny, a tudíž jeho vojenská porážka není reálná, musí nastat dohoda a politický kompromis. Když to shrnu, tak Rusy potřebujeme v Sýrii, Iráku, ale i v celkové koncepci politiky EU vůči Turecku, které je klíčovou zemí pro zastavení hlavního proudu migrační invaze.

Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak vposledku povede k rozšiřování vlivu eurasijské integrace, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Lidé typu Jakuba Jandy říkají, že Miloš Zeman nás může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora... Hrozí to? A bylo by to špatně?

Je jasné, že žijeme v nesmírně neklidné době, která přináší silné tendence na nové uspořádání světa, minimálně úpravu uspořádání současného. Debatu o těchto otázkách považuji za velmi potřebnou a zásadní, ovšem není ji vést s kým. Když se o to kdokoliv pokusí, tak je označen za ruského špiona, minimálně za příznivce Putina. Skoro mně občas připadá, že tady snad ještě chybí založit Výbor pro neamerickou činnost a vzbudit jeho otce, inkvizitora McCarthyho. Ale abych se vrátil k otázce. Bipolární svět, kdy proti sobě stály dva bloky vedené Moskvou a Washingtonem, se rozpadem východního bloku na konci osmdesátých let minulého století změnil na monopolární; a namísto uklidnění mezinárodní situace se stal pravý opak – Afghánistán, Srbsko, Irák, arabské jaro, Libye, Ukrajina. Jinými slovy tento svět nefunguje. A když k tomu přidáme zvyšující se tlak na Rusko a vezmeme do hry trvalý a mohutný ekonomický vzestup Číny, tak musí přijít reakce. Je to objektivní dějinný vývoj směřující k obnovení rovnováhy a je jasné, že se rodí nová mocenská osa Moskva–Peking; a západ v čele se Spojenými státy dělá všechno pro to, aby se tento proces urychlil. Například stále se prodlužující sankce proti Rusku, teď rozmístění praporů NATO u ruských hranic a tak dále.

Pokud se týká naší republiky, tak my nebudeme v tomto souboji mocností hrát žádnou roli, vyjma role prezidenta Miloše Zemana, který je realista (neplést s rusofilem) a který může negativní výsledky z tohoto souboje pro naši zemi zmírnit. EU se opravdu rozpadá, tento proces bude ovšem dlouhý a z tohoto pohledu vidím naši roli tak, že se budeme méně starat o Unii a soustředíme se na skutečné zájmy naší země v nových podmínkách. Já osobně bych doporučoval zintenzívnit komunikaci v rámci zemí V4, o ně se opřít a připravit se na bod nula, což je bod rozpadu EU. Ne tedy změna geopolitického směru naší země, ale přizpůsobení se novým reáliím dezintegrované Evropy. Jinak pokud se týká Jakuba Jandy, tak to se omlouvám, ale s ním nemá smysl diskutovat, mně připadá jako Vasil Biľak naruby.

Ať už takový proces považujeme za žádoucí nebo ne, někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku a Číně, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my… A do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA – Evropa (podepřeno TTIP) vs. Čína–Rusko?

Vzato od zadu, USA – Evropa versus Čína–Rusko pokládám za realitu v horizontu pěti let s tím, že je zde jeden velký otazník, jaká vůbec do té doby bude Evropa. Silnější určitě ne. Pokud se týká dvojaké politiky Německa vůči Rusku, tak ji lze chápat jako nutnou úlitbu zájmům kapitálu vůdčí ekonomické mocnosti EU, který je na Rusko samozřejmě významně napojen. Případnou mocenskou osu Peking–Moskva–Berlín, která je po předpokládaném pádu kancléřky Merkelové v příštích volbách teoreticky možná, za reálnou nepovažuji. Stát, který má na svém území cizí vojenské základny, není svobodný; a přesně to je případ Německa. Koncovka současných mezinárodních turbulentních procesů bude obnova bipolárního světa, v němž stále významnější roli bude hrát Čína, která se stane světovým ekonomickým hegemonem. Odborné prognózy renomovaných globálních investičních a bankovních agentur, například Goldman Sachs, hovoří jasně.

Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu nebo snahu o vedení suverénní zahraniční politiky? A v souvislosti s Brexitem a také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku se hovoří o tom, že lidé ztrácí důvěru ve stávající politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky korektní ve vztahu k imigraci, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů apod.) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?

Musím první část vaší otázky trochu opravit. Vladimir Jakunin už není podle mne v tak úzkém vztahu s Kremlem jako dřív; a pokud se týká Miloše Zemana, tak interpretace médií, že je pro referendum o našem vystoupení z EU a z NATO, je naprosto chybná a domnívám se, že je v tom záměr. Miloš Zeman na svém nedávném setkání s občany ve Velkém Meziříčí dostal tuto otázku od občana z publika. Jeho odpověď zněla, že je pro to, abychom setrvali v EU a vysvětlil proč, nicméně řekl, že hlasu občanů se nemá bránit, tedy že by s referendem souhlasil. U NATO možnost referenda vyloučil. Tak to bylo, byl jsem u toho. Prezident odpověděl na dotaz, nic víc, nic míň.

Jinak musím k vaší otázce poznamenat, že Václav Klaus a Miloš Zeman mají minimálně čtyři shodné profilující rysy. Jsou protikladní v politických názorech, ale respektují se. Nikdy nikomu nepodlézali, nebáli se jít proti hlavnímu proudu a vždy se snažili, každý po svém, prosazovat emancipovanou zahraniční politiku naší země. To je také hlavní důvod, proč byl Miloš Zeman zvolen prezidentem a dostal 2,73 milionu hlasů a proč lidé nezvolili jeho protikandidáta Schwarzenberga, představitele stávajícího politického uspořádání, elit a nositele washingtonského, berlínského a bruselského názorového proudu.

Takže nejenom Brexit, Trump a Hofer, ale už prezidentská volba v ČR před třemi lety dávala tušit, že se lidé od současných stran a elit odklání; a tento proces se dále prohlubuje. Důvod je jasný. Nikým nevolené, neinstitucionalizované a mnohdy i samozvané elity jsou od lidí odtržené, lidmi pohrdají, nejsou schopny diskuse. Takové elity, které nemají respekt a uznání masy lidu, ovšem žádnými elitami ve skutečnosti nejsou.

Zajímavé jsou některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé volící normálně levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí, že přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?

Já si myslím, že v případě Brexitu se volič nerozhodoval podle toho, zda preferuje levici či pravici, ale spíše podle své příslušnosti k určité sociálně ekonomické skupině, která determinuje jeho názory, které nelze pevně zatřídit jako levicové nebo pravicové. A vzhledem k tomu, že v Británii hrálo v referendu vedle kritiky zkostnatělé a přebyrokratizované Unie významnou roli téma migrantů, tak zvítězili stoupenci Brexitu.

Když se vrátím k vaší otázce, co se stalo s evropskou levicí, tak musím konstatovat, že zde je velká absence výrazných politiků typu například Francoise Mitterranda, kteří by dovedli levici zformovat a nabídnout lidem novou vizi. Oni jim ale nabízejí pouze další integraci Evropy, oni jim nejsou s to nabídnout reformu Unie nebo třeba emancipaci evropské politiky a vymknutí se z totálního vlivu USA. Ta škála očekávání levicového voliče je velmi široká, přičemž podstatné je, že není politiky plněna a volič reaguje jediným možným způsobem – hledá jinou alternativu. Například Le Pen.