Česká republika a svět zažívá nebývalou situaci. Nejčastější přirovnání míří k takzvané španělské chřipce. Je to srovnání vhodné?

Je určitě obtížné srovnávat tyto dvě dramatické historické události. Neporovnatelný je například kontext – první světová válka, rozvrat sociálních struktur, mnohde hlad, strádání, které se jen pomalu dařilo po skončení nejrozsáhlejšího konfliktu řešit. A dnes, po sto letech? Žádný fatální válečný konflikt, v klíčových zemích rozvinutá společnost, sociální stát, štědře dotované zdravotnictví a tak dále, a přesto malý neviditelný predátor zásadně ovlivní chod celého světa. Jako bychom nebyli schopni včas zareagovat, než nalezneme funkční vakcínu, v šibeničním termínu ji sice vyrobíme, ale mezitím virus zmutuje. Pochopitelně v tom hraje velkou roli dnešní propojení světa, rychlá doprava všemi směry, jde o negativní odvrácenou tvář globalizace. Nesmíme zapomenout na Čínskou lidovou republiku, odkud se koronavirus rozšířil do celého světa, její nešťastnou informační politiku vycházející z povahy komunistického totalitního režimu a ohrožující nejen její vlastní populaci, ale vlastně lidstvo na celém světě.

Mají něco obě události společné?

Obě pandemie anebo epidemie mají společnou snad pouze reakci státu a obyvatelstva na bezprostřední ohrožení: redukci sociálních kontaktů, hygienická opatření, případně izolaci. Dnes navíc celou situaci v podstatě řešíme v přímém přenosu, není důležitějších mediálních výstupů než informace o řešení situace. Dá se říct, i přes hekatomby mrtvých, že španělská chřipka během první světové války, ale i po ní, do značné míry zanikla ve všeobecném chaosu a řešení mnoha dalších kruciálních problémů. Dnes jsme ovšem limitováni negativním přístupem Čínské lidové republiky ke společnému pátrání po pacientovi „nula“.

Žijeme v době informací, co se stane na druhém konci světa, víme v podstatě za pár minut. Jak moc nám to škodí, či pomáhá v boji proti koronavirové pandemii?

Myslím si, že na tuto situaci, kdy se virus po světě šíří v podstatě stejně rychle jako informace o něm, a to díky novým komunikačním technologiím, jsme všeobecně nebyli připraveni. Měli jsme teoreticky připravené různé nástroje, ale státní orgány nebyly v reálném čase schopny jakékoliv reakce, a to i kvůli podceňování krizových plánů. A následně jsou natolik zahlceny, že když rozhodnou, je pozdě, neboť se situace mezitím změnila. A kvůli neustálému opakování stejných chyb pak vláda a její orgány – i přes masivní propagandu – ztrácejí důvěru obyvatel, a tudíž schopnost řešit krizi. Obrovským fenoménem se navíc staly fake news či dezinformace a v podstatě nulová reakce státu na tento fenomén.

Za co by nás předkové v době pandemie asi pokárali?

Asi za nedodržování základních hygienických a protipandemických zásad, známých možná už staletí. Určitě by se ovšem naši předkové divili, že při všech moderních technologiích, rozvoji civilizace, zdravotnictví, léků a podobně, nejsme schopni adekvátně a včas reagovat.

Často v poslední době slýcháme, že lidé nedodržují opatření a jsou nezodpovědní. Byli Čechoslováci před sto lety zodpovědnější? Nebo i dříve? Co se s tímto povahovým rysem národa podle vás stalo? A měl na něj případně vliv minulý režim?

Domnívám se, že konkrétně v podmínkách České republiky nejde situaci hodit pouze na občany. Zvláště když vidíme, jak konají a jak se chovají představitelé české vlády a jí podřízených úřadů. Ryba prostě smrdí od hlavy. Kvůli neschopnosti vlády a hlavně předsedy vlády Andreje Babiše se bohužel vrací faktor, který zde existoval za komunistů – nedůvěra ve státní moc. A někdy to bohužel dopadá i na složky, které si to nezaslouží, včetně například příslušníků integrovaného záchranného systému.