Svět se děsí toho, co s ním provádí pandemie koronaviru. Zhruba před sto lety kosila lidstvo španělská chřipka, která zabila až sto milionů lidí, a to většinou mladých a zdravých. Proč přinesla tolik obětí a nakolik souvisela se skončenou první světovou válkou a s historickými změnami, k nimž tehdy docházelo?

Odpověď na tuto otázku by byla velmi komplexní. Příčiny vysoké smrtnosti jistě souvisí s vyčerpáním ekonomiky v průběhu první světové války. Ale důvodů bylo mnoho a vzájemně se prolínaly.

Kupříkladu chřipce se říká „španělská“ zcela nesprávně, první případy byly detekovány ve vojenských výcvikových táborech v USA na počátku března 1918. Ale protože řada zemí, včetně USA, byla ve válce, informace o epidemii se cenzurovaly. Naopak Španělsko bylo neutrální, tisk byl v té době relativně svobodný, a tak se zde vznikající epidemie otevřeně diskutovala. Navíc se nakazil král Alfons XIII., což také vyvolalo zájem široké světové veřejnosti.

Jak vidíte, válečná cenzura tedy zřejmě komplikovala boj proti nákaze. Navíc, tehdy ještě neexistoval ekvivalent dnešní Světové zdravotnické organizace, která koordinuje celosvětově boj proti epidemické krizi a pomáhá sdílení informací.

Z historického pohledu to není zas tak dávno. Mohla si tehdejší společnost vzhledem ke svým znalostem medicíny i hygieny počínat lépe, aby nepřišlo o život tak ohromující množství lidí?

Zda si mohla počínat lépe je nejasné, ale v té době již existovala řada doporučení, jak se při takových krizích chovat. Například karanténa nakažených jednotlivců nebo celých oblastí je technika používaná v Evropě již od pozdního středověku. Budování specializovaných špitálů pouze pro nakažené při epidemii také. Ale role těchto opatření měla v minulosti specifické dopady v závislosti na lokalitě.

Dovolte příklad: V New Yorku, kontroverzně, nezavřeli při španělské chřipce školy. Důvod spočíval v tom, že školy představovaly pro řadu dětí z nejchudších přistěhovaleckých – hlavně italských a židovských – komunit relativně nejbezpečnější místo. Navíc bylo možno skrze školní mládež komunikovat s rodinami, které jinak žily často izolovány jazykově a kulturně ve svých národních diasporách.

Závěr je, že zdánlivě vhodné opatření někdy přináší nežádoucí vedlejší dopady a že vždy je potřeba pečlivě zvážit místní souvislosti.

V novověku patřily na českém území k nejznámějším epidemie moru v letech 1679-1680, epidemie ergotismu z let 1736-1737 a při velkém hladomoru v letech 1770-1772 nebo epidemie cholery, která přišla v době korunovace posledního českého krále v roce 1836. Byla některá z nich něčím zcela výjimečná?

Ani bych neřekl. Poslední morové epidemie byly 1679-1680 a 1713. Epidemie ergotismu měla jen omezený dopad, jedná se o otravu obilím napadeným toxickým námelem, ergotismus je tedy zajímavý spíše vědecky. Důležité je vědět, že když se píše, že byl v Čechách mor, ještě to neznamená, že ve všech městech umírali lidé na mor. Celé vesnice a některá města nebyly vůbec zasaženy.