Ústavní soud v minulém týdnu zrušil ustanovení občanského zákoníku, která jako podmínku změny pohlaví dávají chirurgický zákrok. Jde podle nich o nešetrný postup, který narušuje lidskou důstojnost trans lidí. Jak se na to díváte s vaší praxí psychiatra?

Lidé, kteří se cítí zklamaní osudem, který jim přidělil jinou tělesnou schránku než takovou, která by odpovídala jejich cítění, velice trpí. Naprosto to nelze zlehčovat. Takové podle tělesných znaků ženy mají obvykle od dětství typické chlapecké záliby a naopak. Takové ženy chtějí žít se ženou ne jako lesby, ale jako muži. Takové ženy touží po mužském těle, mužském vzezření, a proto se dožadují hormonální léčby a chirurgických zákroků. Ženy, které nechtějí v souladu se svým cítěním jako transsexuálové vypadat jako muži, jsou naprosto nevěrohodné.

Chirurgické a hormonální léčení bývalo umožněno po dosažení dospělosti a posouzení komisí skutečných odborníků. Co si myslet o ženách, které „chtějí být“ muži, ale vypadat jako ženy? Co si myslet o lidech, kteří jsou přesvědčeni, že je to tak v pořádku? Mluvím o ženách, ale zcela analogické je to s muži, kteří se opravdu skutečně cítí zrazeni tělem, do kterého se narodili. Nejde o homosexuály ani transvestity nebo hermafrodity (intersex).

Soudci také poukazovali na to, že pohled na téma trans lidí se vyvíjí. Vy jako psychiatr, jak vnímáte tento „vývoj pohledu“?

Ne každý vývoj je pokrokem. A čí pohled se mění? Aktivistů v neziskovkách? Pirátů? Sexuologové říkají, že sex není mezi nohama, ale je mezi ušima.

Sexuální identita je skoro pro každého člověka zásadně důležitá. Patří k ní přání vypadat v souladu s vlastním cítěním. Naprosto normální je zdůrazňování typických znaků. Ženy bez poruchy identity si skoro vždy přejí vypadat jako ženy, dokonce co nejvíce jako ženy. To se netýká jen sekundárních a terciálních sexuálních znaků, ale i pohlavních orgánů. Své pohlaví ženy zdůrazňují oblečením, líčením, chováním. Totéž platí pro muže. Opakuji, že pokud se někdo chce prohlásit mužem a současně nechce vypadat jako muž, je nevěrohodný.

„Ztotožňuje-li se někdo trvale s odlišným pohlavím, než jaké mu bylo přiřazeno podle jeho biologických znaků, a přeje-li si projevovat se v souladu s tím, jde o svobodné rozhodnutí jednotlivce o sobě samém, spadající pod ochranu práva na sebeurčení a osobní autonomii,“ stojí v nálezu Ústavního soudu. Roky se argumentuje, že gender neboli ztotožnění s pohlavím je vrozená danost, kterou nelze změnit. A teď se tu najedou bavíme o svobodném rozhodnutí. Můžete mi to, pane doktore, prosím vysvětlit?

Co to je za „trvalé ztotožnění s odlišným pohlavím“, když nehodlá dosáhnout tělesných změn odpovídajících tomuto pohlaví? V čem se tedy to „ztotožnění“ projevuje? Jde o nevěrohodnou deklaraci, kterou by bylo možné opakovaně měnit. Jak se někdo chce projevovat v „souladu“ se svým „ztotožněním“, když nechce v „souladu“ vypadat? Čím se tedy bude projevovat? A zásadní otázka: k čemu všemu se napříště bude možné svobodně rozhodnout? Už v některých zemích jsou členové ústavních soudů, kteří nevystudovali práva. Prostě byli prohlášeni soudci. Zde se soudci svobodně prohlásili sexuology.

V Evropském parlamentu jsem byl poučen, že pohlaví jsou sice dvě, ale „genderů“ jsou desítky. Ano, skutečný transsexuál má mít právo se svobodně rozhodnout ke změně pohlaví, pokud to myslí vážně, trvá na uvedení svého těla do souladu se svým cítěním. Je nepřijatelné, aby se někdo prostě svobodně vydával za osobu opačného pohlaví.