Dva po sobě následující státní svátky – den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a den výročí upálení Mistra Jana Husa – připomínají staletí vzdálené události. Co znamenají pro dnešní dobu, co bychom si z nich mohli či měli brát za své?

Na Cyrila a Metoděje a jejich působení na Velké Moravě, a tedy christianizaci našich předků, je možné se dívat ze dvou pohledů. Za prvé, že existují myšlenky a společenská hnutí, v tomto případě křesťanství, která pokud některý národ nebo kmen nepřijme, znamená to jeho kulturní vyloučení a většinou i pád do ztracena. To se stalo i našim slovanským sousedům, polabským Slovanům, kteří prohráli svůj boj o „místo na slunci“ s křesťanskými Germány, přičemž na jejich porážce se podílela i česká knížata a jejich vojska.

Za druhé, že geopolitika, tedy kde kdo – tedy národ, národnost, stát – je a co je kolem něj. Politicky i geograficky. To dokáže určovat na tisíciletí vývoj a konflikty toho kterého území či národa. Už první záznamy o Slovanech ve střední Evropě popisují skutečnost, že byli tísněni ze dvou stran, z východu a západu. Středoevropští Slované jsou zmiňováni v „Historia Francorum“ či též „Fredegarově kronice“ ze sedmého století jako organická součást velikého spojeneckého vojska proti Avarům a Peršanům, pokoušejících se dobýt roku 626 hlavní město východních křesťanů, Konstantinopoli. To ukazuje, že v Evropě a, bohužel, i u nás běžně přijímaná představa těchto Slovanů jako zaostalých primitivních kmenů je mylná. Už tehdy mělo toto obyvatelstvo své politické úlohy v dějinných událostech.

Při jejím naplňování se tehdy Slované museli ohánět především v boji. Podle čeho si vybírali spojence?

Víme, že ihned potom, co se tito Slované osvobodili od Avarů, byli napadeni ze západu franským králem Dagobertem, reprezentujícím tehdy ten největší a nejsilnější Západ. Slovanská vojska pod vedením franského velkoobchodníka – žádného „kupce“ – se zbraněmi zvaného Sámo porazila vojska franské říše v bitvě u Wogastisburgu v roce 631 nebo 632. Velkomoravským knížatům začalo být pod tlakem východních stepních nájezdníků, kdy do Evropy začali přicházet bojovní divocí Maďaři, jasné, že přidat se na stranu křesťanů je nezbytné.

Ovšem samotný Západ, tehdy reprezentovaný zájmy Východofranské říše, byl již tehdy v mocenském a ideologickém rozporu s Byzancí, tedy východní větví křesťanství. Šlo o to, na kterou ideologickou a mocenskou stranu křesťanství se slovanské státy přikloní. Problém kulminoval v době knížete Rostislava. V roce 846 byl na velkomoravský knížecí stolec dosazen Ludvíkem II. Němcem, který ho považoval za svého chráněnce, ne-li vazala. O tom, že Velkomoravská říše, a tím i české země se stanou křesťanskými státy, bylo rozhodnuto. Ovšem každý stát má své zájmy.

Jaké byly pro Slovany důsledky prosazování zájmů prvního východofranského krále?

S Ludvíkem II. Němcem přicházeli římskokatoličtí kněží a získávali v zemi velký vliv. To už tehdy vedlo k dalším třenicím mezi moravskými – a českými – Slovany. Nakonec vypukla válka mezi Ludvíkem II. Němcem a Rostislavem, který vyhnal ze země kněze z Německa. Situace byla složitá, roli zde hrály zájmy Němců, ale také Bulharů a jistěže i Byzance. Aby se kníže zbavil vlivu Ludvíka II. Němce, vyslal někdy kolem roku 860 poselství k římskému papeži Mikuláši I. a požádal jej o vyslání kněží do českých zemí přímo z Říma. Papež to odmítl, a tak se kníže Rostislav obrátil k byzantskému císaři Michalu III., který vyslal přes Bulharsko na Moravu a do Čech věrozvěsty Cyrila a Metoděje.

Čím byli tito misionáři pro další vývoj v českých zemích tak významní?

Dneska se velice zdůrazňuje, že Cyril a Metoděj kázali v místních slovanských jazycích a překládali křesťanská díla. To však bylo prostě proto, že takto postupovali „věrozvěsti“, tedy ti, kteří šířili východní křesťanství, ve všech státech, kam byli pozváni anebo vysláni.

Oba věrozvěsti vymysleli nové písmo, hlaholici, ze kterého se pak vyvinuly různé druhy azbuky, zatímco my jsme se vrátili k latinskému písmu. Čechy a Morava měly odlišné zájmy. K zásadní změně pak došlo při křtu 14 českých knížat roku 845, a to pravděpodobně na dvoře Ludvíka II. Němce. Historici se domnívají, že přistoupení ke katolickému křesťanství bylo učiněno pod vlivem skutečnosti, že silný polabský svaz Slovanů, žijící mezi Labem a Baltským mořem, byl Germány poražen roku 844.