Pane doktore, v listopadu 1989 jste studoval na právnické fakultě v Brně. Byla tam cítit nějaká „revoluční“ nálada už před Listopadem?
Byl jsem student prvního ročníku a předrevoluční napětí jsem na právnické fakultě necítil. Ale cítil jsem jej jinde. Politika mne zajímala a ještě před listopadem jsem požádal o přijetí do Československé strany socialistické, na jejíž akce, kde se otevřeně debatovalo o okupaci 1968, jsem chodil. Bylo zajímavé být na akci, o niž referoval zahraniční rozhlas. Byl to náznak, že režim dodělává. To posílil pád berlínské zdi. Takže se něco čekalo.
Brno bylo v rámci republiky trochu specifické. Bylo tam poměrně silné hnutí nezávislých divadel, navíc pár kilometrů od hranic s Rakouskem, dokonce jsem slyšel, že v některých částech Brna se dala chytat i rakouská televize. Vzpomenete si ještě, jaká ještě před Listopadem byla ve městě nálada?
Oba programy rakouské televize byly sledovány v Brně i na jižní Moravě běžně. Na gymnáziu jsem se učil německy, ale hlavně mluvil dobře německy můj otec, který mi obsah zpráv sděloval. Pravidelně jsem poslouchal československé vysílání BBC s výbornými komentáři Karla Kyncla. Do opozičních skupin jsem zapojen nebyl.
Ovšem díky studentskému Divadlu pro lidi, kde jsem hrál spolu s pozdějším ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem, s mými spolužáky z Gymnázia Tišnov a s jeho spolužáky z gymplu v Brně, jsme pronikali do prostředí vysokoškolských klubů a kulturních středisek, kde jsme hráli hry Milana Pokorného. Ještě si pamatuji cenzorská představení, tzv. schvalovačky. Bylo to trapné byrokratické divadlo, nutné pro to, abychom mohli hrát divadlo.
Během víkendu 18. a 19. listopadu se v Praze domluvila stávka vysokoškoláků. Jak se informace dostávaly k vám do Brna?
Během soboty 18. 11. jsem získal z vysílání BBC informace o potlačení průvodů studentů. Že se děje něco velkého, bylo jasné v neděli večer, kdy televize dementovala zprávy o úmrtí Martina Šmída a televizní program po 20. hodině byl posunut s odůvodněním, že bude mimořádný projev. Po delším čekání vystoupil předseda české vlády František Pitra, jenž nic zajímavého neřekl. Avšak bylo jasné, že se něco děje.
V pondělí 20. 11. jsme hltali Svobodné slovo, které uveřejnilo provolání Československé strany socialistické odsuzující zásah na pražské Národní třídě. Obdobné provolání Socialistického svazu mládeže bylo v Mladé frontě. Tyto dva deníky byly prvními na protitotalitní straně. Bylo domluveno, že v úterý se všichni studenti shromáždí na přednáškách v kulturním sále na Musilově ulici, byť přednášky nemají.
Jak probíhala stávka a další listopadové události na Právnické fakultě v Brně?
V úterý 21. 11. byl sál na Musilově ulici naplněn k prasknutí. Přednášku měl odborný asistent Jan Svatoň, pozdější děkan, ale ani ji nezahájil. Probíhala diskuse mezi studenty a skupinou fakultních funkcionářů, kteří se dozvěděli o shromáždění studentů a snažili se jej pacifikovat. Měli podporu několika komunisticky zaměřených studentů. Po vystoupení jednoho takového prorežimního studenta, jehož slova by se dala shrnout tak, že komunistická strana sama připravuje reformy a opozice neví, co chce, tak dejme čas na reformy prováděné shora, jsem vystoupil se slovy: „Možná nevíme, co chceme, ale jistě víme, co nechceme a to je krev na pražské dlažbě. Komunistická strana není jediná a reformy připravuje i socialistická strana“ atd.
Studenti odhlasovali vstup do stávky a zvolili stávkový výbor fakulty, jehož jsem byl členem. Stávkový výbor jednal s vedením fakulty o vyšetřování zásahu na Národní třídě, působení nekomunistických stran na fakultě i o tom, že nechceme oslovení „soudruh“. Proděkan Milan Pekárek proklamoval, že stávku studentů lze považovat za neomluvenou absenci s možností neudělení zápočtu. Na znamení stávky studenti nosili československou trikolóru. Když mne vyučující římského práva Jiří Bílý, s nímž jsem se znal díky zájmu o heraldiku, uviděl s trikolórou, řekl: „Já se za vás přimluvím, až vás budou vyhazovat.“
Někteří učitelé nevěřili v úspěšnost převratu a byli opatrní. Studenty respektovaný odborník, asistent katedry mezinárodního práva a pozdější soudce Ústavního soudu i Evropského soudního dvora Jiří Malenovský odmítl na shromáždění studentů odpovědět na otázku Pavla Blažka, zda byla invaze vojsk pěti státu Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 v souladu s mezinárodním právem. Lhát nechtěl, ale nevěřil v úspěch revoluční změny.
Následně studenti započali plakátovací akci, kdy vylepovali své požadavky a hesla. V noci příslušníci Lidových milicí a bezpečnosti vše strhávali. Řada studentek do úmoru přepisovala na psacích strojích letáky. Jiní odjeli domů a další tu dobu prožívali jako prázdniny. Obavu o úspěch stávky jsem měl do čtvrtka 23. 11. večer, kdy jsem v televizi uviděl, jak v pražské ČKD vypískali pražského městského tajemníka KSČ Miroslava Štěpána. Dělníci se přidali ke studentům, tím režim ztratil základnu, ke které se hlásil. Ze Štěpánova výrazu bylo zřejmé, že je šokován. Když se dělnici postavili proti nim, totalita prohrála.
Spojení se zaměstnanci bylo klíčové. Účastnil jsem se výjezdů umělců a studentů mezi zaměstnance do závodů s žádostí o podporu, kde jsme byli dobře přijímání. Komunističtí ředitelé podniků nebránili našemu vstupu do podniků a přerušení práce. Dnes, kdy se společnost sociálně rozděluje, považuji srozumění mezi dělníky, umělci a studenty za výrazný listopadový dojem.
Probíhalo potom nějaké „očišťování“ fakulty od komunistů?
Po generální stávce 27. 11. 1989 komunisté vše vzdali a studentská stávka se změnila ve stávku okupační. Stávkový výbor zakázal některým učitelům vstup na fakultu a ovládl ji. Děkan Eduard Vlček začal respektovat stávkový výbor, byl oblíbený pedagog a nebyl vyzván studenty k rezignaci, jak se to stalo jiným děkanům.
Stávkový výbor spolupracoval s oblíbenými učiteli (první polistopadový děkan Jiří Kroupa, tělocvikáři Jan Urválek a Věra Večeřová) a obsadil kanceláře učitelů marxismu-leninismu. Zábor fakultního oddělení univerzitní katedry marxismu-leninismu provedli Rudolf Grochal a Roman Vaněk. Rudolf Grochal vzpomínal, že když z kanceláře vyhazovali vedoucího oddělení a proděkana Milana Špičáka, usmál se na ně a řekl: „Jo soudruzi, já už jdu, už jdu. Ale já se zase vrátím, no a potom zase půjdete vy.“ Roman Vaněk na to odsekl: „Mno, to asi těžko, pane Špičáku,“ a pochopili, že už je to hop nebo trop.
Stávkový výbor měl klíče od fakulty, peníze ze sbírek, potraviny z menzy, k dispozici auta. Pochopil jsem Leninův výrok: „Moc ležela na ulici, tak jsme ji zvedli.“ Ovšem symbol normalizačního komunismu na brněnských právech Špičák byl jako představitel obrozeneckého proudu komunistů po roce 1968 vyhozen z Vojenské akademie, takže se po listopadu 1989 dočkal rehabilitace na Vojenské akademii, dnešní Univerzitě obrany. To jsou paradoxy. Kromě kovaných komunistů z Ústavu marxismu-leninismu však protikomunistické tažení studenti nečinili.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo