Zemřel papež František. V „hodnotových“ otázkách církve, třeba týkajících se sexuality, liberálnější, nicméně též velký zastánce míru, který viníky konfliktu na Ukrajině hledal na obou stranách. Tím prvním český mainstream těšil, tím druhým štval. Jak vnímáte jeho roli?

Pane doktore, chtěl jsem pojmout dnešní vydání velikonočně, nicméně před týdnem ukončila svůj život skokem do Macochy paní Lenka Šimůnková, jejíž dcera se stala obětí Davida Kozáka a dle paní Šimůnkové její smrt nebyla dostatečně vyšetřena. Jde o izolovanou lidskou tragédii, nebo příznak něčeho vážnějšího v české společnosti?  

Předpokládal jsem, že každý z nás, kdo prožil několik let jako student nebo přednášející na FF UK, a to nemluvím ani o celém Pražském vysokém učení, a měl tu čest o sobě říkat, že byl členem akademické obce této starobylé evropské univerzity, snad bude zavraždění čtrnácti studentů a kolegů prožívat úkorně a zamýšlet se nad sebou a nad každým z nás, jaké nepravosti nebo hanebnosti jsme se dopustili, že se něco takového mohlo stát. Hned první reakce, jistě vyvolané překvapením, ale postrádající lidské ohleduplnosti vůči obětem, ale vlastně celému akademickému prostředí, mne překvapily svou neschopností hledat vinu a prosit za odpuštění všech a každého z nás. Nahradilo je „hledání viníků“, hledání individuální nebo kolektivní odpovědnosti „těch druhých“.

Prvním vážným varováním byla reakce na modlitbu a prosbu za odpuštění, o které se snažil pražský arcibiskup Graubner. To starokřesťanské „a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme svým viníkům“, vyvolalo jeho mediální odsouzení, přestože bylo součástí mše v chrámu sv. Víta. Druhým varováním bylo hledání viny nebo neviny mezi  příslušníky a veliteli Policie ČR a zkoumání každé jejich reakce na nepředvídatelnou situaci. Příliš to připomínalo snahu najít někoho, koho je možné pranýřovat jen proto, aby ti ostatní mohli zůstat očištěni. Konečně pak třetím překvapením, alespoň pro mne, bylo chování univerzitních autorit, nejen FF UK, ale i všech spectabilis a honorabilis Univerzity Karlovy, kteří se ukázali být nehodní svých úřadů ve vztahu k tradici a odkazu své alma mater. I ti zůstali na okraji své filozofické a mravní způsobilosti.

Zažil jsem na FF UK smutné události spojené se sebeupálením Jana Palacha v době jistě vzrušené neméně, než je ta naše doba dnešní, ale až na jedinou výjimku  nepamatuji v akademické obci, alespoň v prvních dnech, snahu o tak odtažitý vztah k celé události, jako u některých reprezentantů současného režimu. Nevím, kým byl vraždící student inspirován, ale možná to ani není důležité. Vážnější je, že v současné době je to možné a že jde o selhání celé společnosti, které je tak výhrůžné, že se na to snažíme tak rychle zapomenout.

Protože jsem prožil hned dvě tragické události, které přišly podobně neočekávaně jako zažívají lidé, kterým náhle a nečekaně někdo z blízkých v jednom krátkém okamžiku odejde, umím si představit bolest a utrpení a nepřirozenost celé situace, které prožívají. Ta slova Marca Aurelia, který prý řekl se stoickým klidem, když mu byla oznámena smrt syna – vím, lidé se rodí smrtelní, je sice věta vhodná do čtení o filozofii, ale málokdo kdo má schopnost vidět za zájmem „zuřivého reportéra“, i kdyby se třeba jmenoval Wollner, snahu a schopnost veřejnost informovat o nějaké události, která se niterně dotýká mladého člověka žijícího v intimním rodinném prostředí. Je to komplikovaná a spletitá záležitost, jejímž východiskem může být důvěra stejně jako nedůvěra lidí, kteří jsou ochotni si některé informace vyměňovat. Netroufám si celou situaci posuzovat, ale když má UK asi sedmnáct fakult s humanitními obory, snad by se mohla v jejím prostředí objevit vážená osobnost, která bude mít větší autoritu než všichni ti, kteří se denně účastní orgií nenávisti ve veřejném televizním vyprávění. Těm totiž jde spíše o sebeprezentaci, než o pochopení bolesti mladého studenta. A nemusí to být nějaký ministr nebo odcizený jednorozměrný člověk, který nedokáže domyslet, zda nemá mít skok do Macochy také apelativní význam nejen pro svárlivé politiky, ale i pro občany této země.

Vladimir Putin vyhlásil velikonoční příměří. Spojené státy dávají najevo, že jsou ochotny uznat Krym za ruský. Současně Donaldu Trumpovi dochází trpělivost a tvrdí, že současná ukrajinská vláda příměří dojednává příliš dlouho. Co k tomu říci?

Velikonoce jsou pro pravoslavné věřící vrcholem jejich obracení se k boží autoritě a jejího uctívání. A protože víme, že Vladimír Putin už dávno věnoval pravoslavným rituálům a symbolům velkou pozornost, předpokládám, že i v současné válce na Ukrajině se s tímto tématem pracuje. Tak jako má být součástí jednání o míru na Ukrajině a oslavy konce druhé světové války v Evropě 9. května na Rudém/Krásném  náměstí v Moskvě, tak předpokládám, že je součástí aktuální joue politique také hra s časem, rychlostí a prostorem. U nás doma, na malém českém rybníčku, si až příliš personifikujeme globální problémy, a tak o všem rozhodují Putin nebo Trump. Pak nás to svádí věřit poradci Petra Fialy, že jde do Washingtonu něco zařídit, MZV občas zatlačí na Čínu, a zapomínáme, že globální hra, říkejme jí raději čínsko-rusko-americká hra, se odehrává podle předem připravených plánů a rozhodnutí skupin expertů. Také těm jde o čas, ale především o to, jak zpívá Kecal v Prodané nevěstě  …rozumný však muž, uvážlivý… počítá, co mu to vynese. A když nic, tak chytře vyhne se!

Nechce se mi věřit, že Donald Trump se na Ukrajině už jen nudí. Spíše to vypadá, že se někteří mocní už dohodli – Ukončete to! A jako desert se jedou podívat do Říma a neříkají nám, že byli i v Miláně.

V průzkumech preferencí oslabuje hnutí ANO a posiluje spojenectví kolem Okamurovy SPD. Co z toho vyvozovat? Má Babiš přidat?  

Kdo ještě věří na počítání hlasů a nezajímá se, jak vznikají povídky o předvolebních preferencích, bude si myslet, že Babiš má přidat. Podle mého názoru je to zbytečné.  Buď vše rozhodne AI nebo IT, anebo se ještě někdo doví, zda nepůjde za katr. Tentokrát je to snad zajímavější jen proto, že kandidátů na tuto exkurzi je tolik, že člověk neví, na koho to slovo padne.

Zvonku to sice vyzerá dost divně, ale v podstatě to bude jako vždy. Pětikoalice se nepovedla, dostalo se jí až příliš mnoho moci a pravomocí a občas se mohla stát i neposlušnou. U nás doma se líbí, když je to něco jako 99:101, nebo 101:99. Jak říkal jeden zkušený diplomat v dobách tzv. opoziční smlouvy – s tím se dobře pracuje.

A kdyby něco náhodou nebylo OK, volby se dokonce ani nemusí konat nebo to některým kandidátům nebude povoleno. Jak říkal klasik – Když se válčí, voli nevolí!

Na závěr: Co popřát čtenářům k Velikonocům?

Protože si nemyslím, že je to v současné době nějak moc dobré, přál bych všem lidem dobré vůle, aby měli málo příležitostí setkávat se s těmi, kteří takovou vůli nemají, Jsou hrubí a neurvalí, páni nebo kmáni, a těší se na další léta svého neprávem nabytého blahobytu. Nejen v Kostarice, v Chorvatsku nebo kdekoli, kde by měli mít alespoň trochu obav. Ony ty boží mlýny sice málokdy dobře melou, ale já bych na to moc nespoléhal.

Psali jsme:

Zbořil tuší, kdo Nerudové nakukal, že nás osvobodili Američané. I odkud pochází

Třeba budou opisovat i na Ukrajině. Zbořil k dalším propadům vlády

Na Západ to berte přes Ukrajinu, směje se Zbořil. A slovo k historii podle Mádla

Evropa na dně. Zbořil má ošklivý citát od Václava Havla