Jak vnímáte současnou situaci v českém vysokém školství?

Je problematická jako v každé civilizované zemi. Když přemýšlím o tom, co se u nás děje a vidím reakce vlády, konkrétně ministra školství, tak si myslím, že celá vláda, ale i celá společnost by se měly zamyslet nad tím, jaké zadání školství, a vysokému školství zvlášť, dají. Z toho zadání bych já poté přikračoval k nějakým reformám nebo zásahům. Náměstek Wilhelm i další často používají sloveso kontrolovat. A já si říkám kontrolovat co? Kontrolovat, jak oni říkají, tok peněz. Já si nemyslím, že v tom by byl problém vysokého školství na rozdíl od stavebnictví obrany a jiných oblastí. Tady peníze neutíkají. Tady je každá koruna určitě využita, jestli nejlépe, je už druhá věc, ale to už souvisí s organizací celého školství.

Co se vám vybaví jako první, když slyšíte jméno Josef Dobeš? Co si o něm myslíte?

Jeden Dobeš do vlády by stačil. Inteligentní člověk, který ví, o čem mluví, je, zdá se, ministr dopravy. Ministr školství je ale absolutně zmatečný. Je také do jisté míry opojený z moci, kterou má - ať už jmenování pana Bátory a vůbec personální politiku, kterou na ministerstvu zavedl. Shodou okolností znám jednu dámu, která na ministerstvu byla pro kontrolu a řízení evropských fondů a on ji vyhodil. Zeptala se, kdo to bude místo ní dělat,  on jí řekl, že do toho jí nic není. A jak se později ukázalo, možná právě proto o peníze přicházíme, protože to od té doby buď nedělá vůbec nikdo anebo nikdo dostatečně kvalifikovaný. S  Josefem Dobešem jsem se setkal asi dvakrát. Na minulé České konferenci rektorů, i těch emeritních, nám oznámil, že on jako „vévéčkář“ měl vždy sociální cítění, které teď jako ministr školství ztratil, protože si uvědomil, že prodavačka v Kauflandu, aniž má dítě na vysoké škole, přispívá na parazity – naše vysokoškolské studenty. Už to ale řekl před časem Klaus a Dobeš to po něm zopakoval. Takto to vidět -  to je přinejmenším velmi omezené. Je přece řada oblastí, kde já přispívám a nejsem přímo odběratel – hasiči – platím třeba na ně a jsem rád, že na ně platím, i když mi právě nehoří dům. A tady se dostáváme k dalšímu problému – celospolečenské solidaritě. Samozřejmě, že ta prodavačka v Kauflandu může mít děti a nejdou na vysokou školu a jdou tedy do školky, do školy, ona chodí k lékaři – to všechno jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé a my můžeme říct, že jsou za to někteří placeni mizerně nebo ne dost, ale dělají to proto, že chtějí sloužit společnosti. Nepodceňujme fakt, že chtějí sloužit společnosti a nabídnout, co se studiem naučili.

Jak se díváte na plán zavést školné na vysokých školách?

Debata kolem toho, jestli zavést školné, či ne, se vede už od začátku devadesátých let. Samozřejmě, že při omezených financích, se toto téma stává stále aktuálnější, ale možná by bylo důležitější se podívat, jak efektivně se využívají peníze v celé společnosti. Peníze by se snad našly i v resortu školství, ale hlavně jinde. Finanční skandál na vysokých školách žádný nebyl -  nešlo tu o úniky miliard, milionů. Jediný průšvih byl, že nedosáhneme na evropské fondy a to zásluhou ne právě efektivní práce ministra nebo vlády. To je velká škoda.

Nevzniká příliš mnoho nových oborů především v humanitním směru, které degradují vysokoškolský titul, neboť absolvent takového oboru pak nenajde odpovídají uplatnění na trhu práce? Mám na mysli třeba obory jako komunikační studia a podobně.

To je otevřená otázka, na kterou odpovídají různé průzkumy různě. Jeden z nich říká, že uplatnění ve společnosti při občanském a inteligenčním testování, lidé, kteří něco vystudovali z humanitních a společenských věd anebo i z matematiky jsou na tom údajně lépe než absolventi tvrdých přírodních věd, ale hlavně nových praktických oborů jako je manažerství.. To je ale otázka na diskusi a rozhodování ve školství, ne aby o tom rozhodovali politici.Politici mají na všechny otázky, které se týkají školství a společnosti připravenou reakci na krátkodobé řešení, protože jejich cyklus existence jsou čtyři roky – k dalším volbám. Jedna vážná otázka, na kterou nemám odpověď, je, proč je společnost tak málo  zainteresovaná do záležitostí školství a hlavně vysokého. Méně než třeba do záležitosti fotbalu anebo zemědělských problémů. To ale platí celosvětově, že univerzity si nebyly schopny získat větší pozornost veřejnosti  v dialogu posléze ani  v domluvě a v sepsání jakési smlouvy, která musí být  postavena na vzájemné důvěře mezi společností a VŠ – co ta společnost může od VŠ očekávat, co ta VŠ může společnosti dávat za podmínek dodržování akademických svobod a univerzitní autonomie. To jsou  jistě privilegovaná práva. Čili žádáme víc po společnosti, žádáme větší toleranci anebo chceme větší participaci na vlastní existenci a poslání, ale zase historicky se ukazuje, že jsou to právě akademické obce, které mohou nejlépe rozhodnout o tom, jak mohou nejužitečněji sloužit společnosti, že to není ta společnost zvenku, tedy hlavně politici.