Pane doktore, cítíte po 30 letech v české společnosti úbytek demokracie, anebo dokonce hrozbu návratu ke starým pořádkům?

Demokracie v našich podmínkách, to je jenom část společenských procesů, které jsou námi kontrolované a kontrolovatelné. Tím tady vzniká prostor pro další procesy, které nemají pod kontrolou ani politici. Musíme si uvědomit, že jednak žijeme z velké části ve světě, kde hraje důležitou roli virtualita – a jednak ty procesy nejsou standardními procesy, tak jako tomu bylo dřív.

Mám tím na mysli různé korporace a nadnárodní společnosti, které tlačí na politiky, samy vytvářejí pravidla, a tím omezují možnosti demokratického rozhodování, které už zdaleka nejsou odrazem těch velkých ideálů, jaké jsme tu před těmi 30 lety společně sdíleli.

Když už jste se zmínil přímo o tom čase před 30 roky – to znamená začátku 90. let, tak tehdy tu byla nejprve vlna obrovského entuziasmu, kterou ovšem během dvou tří let vystřídalo určité vystřízlivění a rozčarování. Já si vzpomínám konkrétně na Karla Kryla, který po těch prvních heroických měsících v podstatě zlomil nad tím nastupujícím režimem hůl s tím, že je zkorumpovaný a založený nikoliv na pravdě a lásce. Vy jste se shodou okolností s Krylem znal…

Ano, je to tak, naši tátové se dobře znali, měli společný zájem o tisky, které vydával tatínek Karla Kryla ještě s jedním kamarádem – no a my dva jako synové jsme před i po revoluci vedli o té politické situaci několikeré rozhovory, protože jsem s ním byl v kontaktu, i když byl v emigraci v Německu.

On to viděl čistě logicky, protože on byl vychován takovým až rigorózním způsobem k absolutním morálním hodnotám. A to se mu dostalo, takříkajíc, pod kůži do té míry, že vše prožíval mnohem intenzivněji než velká většina z nás. Měl potřebu poctivosti, férovosti, mluvení pravdy atd. A to byl trochu problém.

Takže když jsme se setkali někdy na jaře roku 1990, tak už tehdy mi říkal, že je sám zvědavý, co z toho všeho nakonec vzejde, a už tehdy jsem z něj cítil určitou skepsi.

Jak vy jste prožíval ten začátek 90. let?

Na začátku 90. let tu byla jedna taková obrovská cukrárna plná lahůdek z toho zapovězeného světa, přičemž většina z nich už ale dávno zmizela. Ta cukrárna se totiž zhruba tak v polovině 90. let postupně uzavřela, protože vrchu nabyly některé zájmové nebo lobbistické skupiny, které se snažily často i na úkor jednotlivců a jejich naivity a nepřipravenosti budovat to, čemu se říkalo prosperita. A to mělo za následek nejenom to už zmiňované vystřízlivění, ale také polarizaci společnosti, která odstartovala ve druhé polovině 90. let.