Zkráceně řečeno, nesmíme zůstat zemí, kde se vyrábí to, co jinde vymyslí, ale musíme se změnit v zemi, kdy se výrobky a služby tvoří. To jsou samozřejmě propojené nádoby s úrovní školství, resp. celého systému vzdělávání. A konkrétně tohle, je teď kapitola sama pro sebe, protože ač by měla být pro každou vládu prioritou vzdělanost obyvatel, tak u té naší to zatím vypadá tak, že fotbal je pro ni přednější, než otevření škol. Nebudujeme teď společný stát, protože vládci si ho zprivatizovali. Lidé ztratili základní víru ve spravedlnost. Vidí, že to, co je dovoleno jedněm, není dovoleno jim.

Během pandemie jsme zjistili, že přestože vláda přijala desetitisíce státních zaměstnanců, stát jako organizace funguje pomalu, chaoticky a zaostává za soukromým byznysem v digitalizaci i úrovni služeb.

Pak je tu ale celá oblast vztahu mezi občanem a státem, která byla narušená, či úplně zničená. Říká se jí důvěra. Lidé nevěří reprezentantům své země a znovu, stejně jako za normalizace, si vytváří paralelní svět.

Začíná to nesplněnými sliby, které předseda vládnoucího hnutí s lehkomyslností vypouštěl a vypouští z úst, kamkoli dorazí. Chcete stadion, postavím stadion. Máte rádi nějakou značku mobilu, budete mít její obchod na náměstí. Stačí, když zvolíte toho, kdo má na mě telefon. Zvykli jsme si na to, že za premiérovými sliby následují sliby nové, ještě větší. Když rozdává, tak z cizího. Kdo to zaplatí ho netrápí, protože on to nebude. Nemá vztah k naší společné zemi.

A pak tu máme ještě horší průšvihy vlády, než jsou nesplněné sliby. A to je rozdíl mezi tím, jak stát postupuje vůči jiným než vybraným občanům. Kam se premiér podívá, tam má malér. Malér, který mít jiný, byl by již asi vyřešen. Ona tolikrát vysmívaná evropská byrokracie funguje rychleji a srozumitelněji než úředníci tuzemští. Čapí hnízdo – čeká se. Dotace pro Agrofert – proplaceny z našich daní. Zda budou vráceny, když evropští auditoři hovoří o nepřípustném konfliktu zájmů, to z příslušných ministrů nedostanete . Bečva, ano nepřestaneme o ní mluvit, výsledek šetření je však stále v nedohlednu. A tak bychom mohli pokračovat. Vše spojuje jedno společné– v českém státě není spravedlnost. K takovému státu pak lidé logicky nemůžou mít kladný vztah, nepovažují ho za svůj a podle toho se k němu chovají.

Napravit zničení vztahu mezi lidmi a státem, to je těžší úkol než digitalizovat státní správu. Přesvědčit znovu občany, že tu úředníci nejsou pro zájmy jednoho muže, ale jejich potřeby, že má smysl platit daně, protože jdou např. na vzdělání našich dětí, ne na podivné dotace, jednoduše, že zájem vlády a občana jsou totožné, to bude stát úsilí. Zde nepomohou slova, ale konkrétní práce. Lidé během uplynulého roku prokázali neuvěřitelnou sílu a schopnost sebeorganizace, solidarity a sounáležitosti. To je ten základ, na který může nová vláda navázat. Ze dvou zemí, země obyčejných lidí a země jednoho holdingu, vytvořit zase společnou Českou republiku, i tom se bude rozhodovat ve volbách.

(psáno pro blog idnes.cz)