První shoda s Havlíčkovou básní už tady je – dlouhé oslí uši má nejen vláda, ale také většina Poslanecké sněmovny. Až do podzimních voleb se jich nezbaví. Aféra spojená s polozapomenutými výbuchy muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014 a její zázračné zmrtvýchvstání v letošním roce ukázala, že česká politika a česká žurnalistika jsou siamská dvojčata, momentálně se válející na dně páchnoucí žumpy.

Nikdo nepopírá vliv médií na politiku, nakonec žurnalistika si již v 19. století vysloužila název Sedmá velmoc. Ovšem v dobách, kdy státy měly své ideje a hájily vlastní zájmy, média sehrávala pozitivní roli, protože kontrolovala a korigovala vládní politiku. Dnes ji tvoří, zejména pak některá. Nekvalifikovaně, chaoticky a ve prospěch někoho cizího. Až na výjimky, české vlády od roku 2004 svou politikou nesledovaly svůj program, ale reagovaly na přání občanů, která zachycují průzkumy veřejného mínění. To však z větší části vytváří média. Takže kruh se uzavřel, čím populističtější vláda, tím více reaguje na zprávy médií, zejména v personálních otázkách.

Kauza Vrbětice ukázala další aspekt vlivu médií na politiku. Tím je mesaliance novinářů se zpravodajci, tedy důstojníky tajných služeb. Jde o výsledek procesu, který ve světě i u nás probíhá již dlouhá desetiletí. Informace získané utajenými prostředky jsou řízeně vypouštěny do médií. Žurnalisté jim bezmezně věří a nikdy je nezpochybňují. V České republice se již dlouhá desetiletí jedna mediální aktivita, která se (nevím proč) nazývá investigativní žurnalistika, opírá o nezákonně předávané informace z policejních či zpravodajských svazků. Protože policisté nebo důstojníci tajných služeb tímto „únikem tajných informací“ páchají trestný čin, spolupracují pouze s několika málo novináři, kterým důvěřují.   

Tyto „úniky informací“ ze svazků tajných služeb či policejních útvarů pracujících podobnými metodami se dlouhodobě vyznačují několika společnými vlastnostmi. Zásadně k nim dochází až v momentě, kdy se výsledky šetření předávají zákonným adresátům (na státní zastupitelství, vládě), takže je obtížnější to vyšetřit. Důvody zveřejnění bývají různé, od osobní skandalizace až ke změně vládní politiky. Vedlejším (chtěným či nechtěným?) důsledkem zveřejnění se často stává zastavení vyšetřování.

Toto vše můžeme sledovat poslední tři týdny téměř v přímém přenosu. Velmi podivné mi připadají dva klíčové momenty. Tím prvním byla zřetelná panika vicepremiéra Jana Hamáčka a premiéra Andreje Babiše, kteří na základě informace o zveřejnění kauzy v pondělních novinách vystoupili na improvizované tiskové konferenci, takže zaskočili naše spojence v EU a NATO, kteří nás nepodpořili. Po dvou týdnech následovalo osočení Jana Hamáčka z vlastizrady, které vznesl Janek Kroupa ze Seznamu, a kterého se chopila nejen opozice ve sněmovně, nýbrž i část straníků z ČSSD. Ale to již asi jde na vrub předvolební kampaně.

Za nejhorší, co celou vrbětickou kauzu doprovází, považuji absolutní adoraci vnitřně rozporuplné zprávy BIS. Každý, kdo ji zpochybní, je označen (označena) za ruského agenta a vlastizrádce. Takto začínaly všechny hony na čarodějnice. Postup BIS opsala u neblaze proslulého prokurátora Andreje Vyšinského, který v případech, kdy nemohl usvědčit obžalované, do omrzení opakoval, že „důkazy jsou příliš silné, příliš přesvědčivé.“ V tomto případě se dokonce nehovoří o důkazech, ale o podezření.

V Čechách a v Praze zejména, opravdu není nouze o absurdní situace. Některé české noviny píší o tom, že část ruských diplomatů vyhoštěných v dubnu v souvislosti s kauzou Vrbětice, již v únoru prodávala své pražské byty, dokonce pod cenou. Vypadá to, že úplně poslední, kdo se dozvěděl, co se má 17. dubna odehrát, byl vicepremiér Jan Hamáček. Tak doufám, že se po volbách Vrbětice vyvrbí.

Jaroslav Bašta
předseda politického hnutí BEZPEČNOST, ODPOVĚDNOST, SOLIDARITA

Převzato z profilu.