Bouřlivé protesty proti policejní brutalitě se z Minneapolisu rozšířily nejen do 150 měst v USA, ale také do Evropy.

Neměly všude stejný průběh, někde se rabovalo více, jinde méně či vůbec. Budeme-li hledat jejich společného jmenovatele na obou kontinentech, asi paradoxně najdeme odsouzení otrokářství, bělošského rasismu, koloniální minulosti a hluboké omluvy za existenci evropské civilizace jako takové. Někdy to mělo formu pokleknutí lidí bílé pleti před lidmi s tmavě zbarvenou pokožkou. Ústředním sloganem protestů proti rasismu bylo (ve své postatě rasistické) heslo Black lives matter – na černých životech záleží.

Pominu situaci ve Spojených státech, kde minimálně od minulých prezidentských voleb probíhá studená občanská válka, která občas balancuje na hraně horkého konfliktu. Z hlediska Evropské unie však můžeme vidět velmi podobný vývoj personálně podněcovaný spíše z vnějšku (masivní migrace z Asie a Atriky), ale ideologicky vyfutrovaný levicovými pokrokáři. Ti sice nemohou obvinit evropské národy z otrokářství (a do posledního dolaru vyčíslit finanční újmu jako u Afroameričanů), zato však zdůrazňují dva dědičné hříchy – kolonialismus a průmyslovou revoluci, která zdevastovala celý svět.

Evropané proto musí odčinit hříchy svých předků především tím, že se rozdělí o svůj blahobyt se zeměmi postiženými kolonialismem buď nepřímo dotacemi do afrických států (OSN ty nutné stovky miliard euro již vyčíslila), nebo přímo tím, že se o svůj sociální stát (a později i o své majetky) podělí s příchozími zájemci. Když se to podaří tak, jak si to třeba pan Soros představuje, rozdíl mezi subsaharskou Afrikou, Pakistánem, Afganistánem a Evropou se postupně smaže. Názorně to ukazují okrajové čtvrti západoevropských velkoměst.

Středoevropané obecně, a Češi zvláště, argumentují tím, že nikdy žádné kolonie neměli. Když získali svou samostatnost, svět už byl rozebrán mezi velmoci a začínal proces dekolonizace. Pravda, pár novinářů v Československu před sto lety usoudilo, že jako vítězný stát bychom se mohli ucházet o některou německou kolonii a vyhlédli si Togo. Možná kvůli sloganu „Togo není zas tak mnogo“. Nedopadlo to, což se dalo čekat, takže koloniální minulost opravdu nemáme.

To ovšem nebrání českým pokrokářům, aby nám nepředhazovali naši historickou vinu. Zatím nejobsáhleji ji formuloval historik Martin Šorm před dvěma lety v časopise ĎaS (Dějiny a současnost). Za oblíbenou dezinformaci označil tvrzení, že prosperita střední Evropy není historicky s kolonialismem nijak spojena, a Česko tedy na rozdíl od jiných zemí nevděčí za svůj blahobyt historickému vykořisťování zbytku světa či otrokářství. Naopak, pan M. Šorm (a další pokrokáři) je přesvědčen, že České země byly s globální ekonomikou a zločiny koloniálních mocností po staletí integrálně provázány. Zkrátka jsme byli součástí zločinné evropské civilizace a dnes se za to musíme upřímně kát, a zaplatit tím, že se o svůj blahobyt rozdělíme s migranty.

Podobné názory u nás až doposud zaznívaly pouze okrajově a šlo by nad nimi mávnout rukou. Rasové bouře v USA, jejich ohlas v Evropské unii a nebezpečí, že rasisticky motivované nepokoje se mohou rozšířit i k našim západním sousedům, mění jejich autory ze směšných figur v budoucí bezpečnostní riziko. Evropa s tím má velmi neblahé zkušenosti ze svých nedávných dějin. Ze šaška se stal diktátor během pár měsíců.

Jaroslav Bašta, 1. místopředseda politického hnutí BEZPEČNOST, ODPOVĚDNOST, SOLIDARITA

Převzato z Profilu