Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové,

já bych si dovolil citovat ze dvou článků autorů Stanislava Přibyla a také Jana Graubnera. Ten první článek hovoří o tom, že § 15 zákona se zabývá finanční náhradou. A je to náhrada skutečně ta majetek, který byl nevydaný. Restituční část majetkového vyrovnání tedy počítala pouze s navrácením takového majetku, který byl ve vlastnictví tzv. povinných osob, tedy Státního pozemkového úřadu, Lesů České republiky, organizačních složek státu, např. ministerstev, státních příspěvkových organizací např. Národní muzeum, státního fondu, státního podniku nebo jiné státní organizace. Majetek, který vlastnily kraje, obce nebo soukromé osoby, nebyl navrácen a místo něho byla stanovena finanční náhrada. Tady taková osobní zkušenost. Například přes blokační paragraf byl vydán klášter v Opočně, aby potom kraj řekl, že nemůže tento majetek vydat, protože byl již převeden na kraje a kraje nejsou povinnými osobami a nabídl, jestli to nechce onen řád od nich koupit, tak to od nich skutečně koupit nechtěl.

Majetek v nejasných případech nebo v případech, kdy stát nezákonně převedl církevní majetek na třetí osobu, což je vlastně i tento případ, probíhaly soudy. V mnoha případech se církevní subjekty jednostranně rozhodly soudní spory nevést, nebo žaloby stáhnout pro dobré vztahy. Zase příklad z mého kraje je, když se buduje dálnice D 11 a jsou tam pozemky, které jsou sporné, tak došlo k dohodě mezi biskupstvím a ŘSD, pokud se nepletu, a byla vlastně udělaná dohoda, že to nebude mít odkladný účinek a že rozhodnutí soudu nebude vlastně zdržovat pokračování stavby. Finanční náhrada byla stanovena na základě odhadu ceny nevydaného majetku, přičemž postup výpočtu práce expertní skupiny byl auditován kromě jiného významnou mezinárodní společností Ernst and Young. Takže vysoké školy, ale i takováto auditní expertní pracoviště, ta všechna to samozřejmě posuzovala. To znamená, nejsou to žádná hausnumera, naopak hausnumera, jejichž skutečný podklad, relevantní data jsme od těch, kteří říkají, že to bylo předražené, nikdy neviděli a ani jsme neviděli skutečně to, co by se dalo vzít vážně. Částka finanční náhrady náležící jednotlivým církvím je uvedena výslovně v zákoně. Pokud tady bylo hovořeno o tom, že by měl být výčtový zákon, tak si neumím příliš představit, jak by ty statisíce, možná miliony jednotlivých pozemků byly skutečně výčtově zaneseny. To by zřejmě byly kamiony papírů a zřejmě by to bylo i z tohoto hlediska opravdu těžko řešitelné, ale možná o to právě jde.

Dále mi dovolte, abych řekl, že je také uvedena inflační doložka, která má zajistit, aby církve a náboženské společnosti dostaly peníze v hodnotě roku 2013, kdy zákon začal platit. V zákoně je výslovně uvedeno, že finanční náhrada není předmětem daně. To je celkem jasné. Poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění. Paragraf 16 zákona ukládá státu a církvím, aby uzavřely smlouvu, která bude obsahovat výši finančních náhrad a ujednání o tom, že tato náhrada bude vyplacena formou třiceti ročních splátek, že bude navýšena o inflaci a že stát bude platit příspěvek na podporu činnosti církví po prvních 17 letech účinnosti zákona. Ještě k tomu zhodnocení takovou glosu. Samozřejmě pozemky v té době měly trochu jinou cenu, než mají třeba dneska. Mohu vám říct, že i v okolí Náchoda zemědělská půda, trvalý travní porost, který není v územním plánu zaveden jako určený pro zástavbu, tak už se běžně nabídky pohybují kolem 100 korun za metr, takže skutečně je potřeba si tyto věci také uvědomit. Tato smlouva se vztahuje k zákonu o majetkovém vyrovnání ve znění uzavření smlouvy. Ve smlouvě je výslovně uvedeno, že ve věci vyplacení finanční náhrady má Česká republika postavení dlužníka a církev postavení věřitele. Lze tedy zdanit tzv. církevní restituce? Ony to samozřejmě restituce v tom pravém slova smyslu nejsou. Ani se ten zákon tak nejmenuje. Ale budiž. Z právního hlediska jde v podstatě o nesmysl. Zákon sice lze novelizovat, ale jeho ustanovení jsou krytá smlouvami mezi Českou republikou co by dlužníkem a církvemi a náboženskými společnostmi co by věřiteli. Ve smlouvách je vysloveně uvedeno, že jejich účel se řídí zákonem v podobě ke dni podpisu smlouvy. A k tomuto dni je v zákoně napsáno, že ani finanční náhrada ani příspěvek na podporu církví a náboženských společností nepodléhá ani zdanění, ani jinému peněžitému plnění. Je nutno říct, že pokud se zpochybňuje základ daně, zde nezdanitelná náhrada, můžeme hovořit o zneužití institutu zdanění k mocenským účelům. V případě finanční náhrady jde nikoliv o běžný příjem, ale o náhradu za způsobenou škodu. Ta se přece z logiky věci nikdy nezdaňuje, ani nezpoplatňuje. To je jako kdyby byl zloděj odsouzený k náhradě škody, a já jako poškozený bych za tuto náhradu měl zaplatit daň. To je přece absurdní, tedy nesmyslné. Finanční náhrada je jen jiná forma náhrady, než je prosté navrácení ukradeného. Jde tady skutečně o odstranění některých křivd a zabezpečení ekonomické samostatnosti církví a náboženských společností do budoucnosti, tedy úplnou odluku církví a náboženských společností od státu. Připomeňme, že církve a náboženské společnosti jsou významnými zaměstnavateli a valná většina výnosů z majetku jde na úhradu personálních nákladů zaměstnanců církví. Navíc by zdaněním byly nejvíce postiženy malé církve, které jsou na finanční náhradě více existenčně závislé. Jak už tady padlo, nejvíce by se to dotklo federace židovských obcí. Chci upozornit, že církve a náboženské společnosti kromě toho, že zřizují vzdělávací instituce, tedy školy, tak také zřizují největšího nestátního provozovatele a zřizovatele sociálních služeb, např. Charitu České republiky, ale mohl bych zmínit i další, např. ADRu nebo evangelickou - a teď mně to vypadlo - diakonii. Kromě ekonomického hlediska je zde dále hledisko etické či morální. Tedy otázka spravedlnosti. Jestliže jsou církve a jejich příslušníci či představitelé stále stavěni do role obětních beránků nebo zločinců, kteří se neoprávněně obohacují, tak to je prostě naprosto nepřijatelné. Nakonec je zde hledisko právní a já jsem přesvědčen, že celá otázka by neměla být ani politická, ani náboženská, ale čistě právní.

Právo by mělo být svým způsobem posvátný systém, s jehož pomocí by se člověk dovolával spravedlnosti. Místo toho jsme svědky stálých útoků na právní, potažmo i ústavní principy. Pokud si zvykneme na tuto elasticitu právního prostředí, za chvíli se ocitneme zcela mimo možnost dovolat se spravedlnosti a ochránit vlastní důstojnost, a tedy i rámec demokracie a právního státu. Dovolil bych si dodat, že je skutečně velký rozdíl mezi tím, je-li něco legální a je-li něco legitimní. Dovolím si pokračovat.

Děkuji za slovo. Vrátil bych se k tématu, které tady také zaznělo, a to je, jak získala církev majetek. A často se mluví o tom, že voličům, kteří nemají církve rádi, je tvrzeno, že církve majetek nakradla či zabrala nekatolíkům po Bílé hoře, a proto je dobré si připomenout, jak to bylo doopravdy.

Založení biskupství nebo farností bývalo podmíněno finančním zajištěním jejich provozu. Například farnost měla mít při zřízení tolik pole, aby se na něm farář uživil - takzvané farní obročí. Podobně i kostel vlastnil často pole, z jehož výtěžku se opravoval. Když někdo postavil kapli a chtěl ji věnovat církvi, musel k ní darovat kus pole. Kaple měla právní subjektivitu, patřila sama sobě. A jí patřil i pozemek, z jehož výnosu se skládalo na opravy. Pozemek patřil do takzvaného kmenového jmění a nesměl být zcizen, dokud kaple stála.

Mnohé obce rády slaví výročí nejstarší písemné zmínky o obci. Bývá to třeba na základě soupisu církevního majetku. Například olomoucký biskup Zdík roku 1131 vyjmenovává 82 celých vesnic a 261 popluží, které patří k biskupskému kostelu. Když se dobře hospodařilo, bylo možné přikupovat další majetky. Některé kláštery dostávaly pozemky od panovníků s úkolem zúrodnit prales či vysušit močál a pomáhat společnosti nejen v oblasti duchovní, výchovné, vzdělávací, sociální, ale i kulturní. Ve 14. století patřila církvi téměř třetina obdělávaných pozemků v Čechách. Za husitských válek i za reformace o řadu pozemků přišla. Jen některé získala později zpět. Takzvaná kolonizace samozřejmě probíhala z velké části právě tímto způsobem. Mnohé kláštery byly tím civilizačním a kolonizačním faktorem.

Většinou bezdětní dárci odkázali po smrti svá pole farnosti s tím, že farář měl povinnost každoročně sloužit za dárce mši svatou. Někdy i více mší podle darovací smlouvy. O každé takové právnické osobě vedl farář samostatné účetnictví, podobně jako u nadací či fondů. K jejich rušení slučováním s farnostmi docházelo až koncem 90. let 20. století z rozhodnutí Ministerstva kultury. Po zabrání církevního majetku státem v roce 1948 církev neměla z tohoto majetku žádný užitek. Proto nemusela plnit povinnosti plynoucí z darů. V restitucích se některé majetky vrátily, za některé byla proplácena finanční náhrada. Protože z nich má církev zase užitek, oživila i povinnost modlitby za zemřelé dárce. Protože ale dnes už není možné dohledat jednotlivé smlouvy, obrátili se čeští a moravští biskupové na Svatý stolec s prosbou o řešení. Svatý stolec stanovil, že každý kněz, který stojí v čele farnosti, má povinnost během následujícího liturgického roku slavit deset mší svatých za zemřelé dárce. V případě, že spravuje více farností, pak se tato povinnost započítá jednou.

Některé farnosti neměly svá pole, byly zajištěni takzvanými patronacemi. Je to systém, kdy majitel panství se smluvně zavázal každoročně dodat na faru určité množství potravin ze svého statku, někdy dřevo na topení, někdy dokonce i pivo, když měl pivovar. Za to mohl mluvit do toho, kdo bude u něj farářem. Patron měl také povinnost přispívat na opravy kostela. Od doby Marie Terezie musela mít každá farnost obecnou školu a vést matriku. Josef II. chtěl veřejnou správu zintenzivnit, v uvozovkách, veřejnou správu, a rozhodl se o založení mnoha farností, aby daný počet obyvatel neměl do kostele dál než jednu hodinu pěšky. Nové farnosti však neměl z čeho platit. Proto zrušil mnoho klášterů, které neměly školy a nemocnice, a jejich majetek svěřil náboženskému fondu, později Náboženské matici. Ta měla ve vztahu k novým farnostem - a také k některým novým biskupstvím - práva a povinnosti patronů. U katedrály byla zřízena kapitula kanovníků se souhlasem papeže, ale pro každého kanovníka muselo být zajištění, třeba statek na venkově či dům ve městě. Tento kanovník pak vykonával různé vyšší funkce na biskupství - generální vikář, kancléř a podobně, ale za tuto práci nebyl placen, žil z kanovnického příjmu. Často měl přiděleného kněze, vikáře, kterého živil. Ten ho mohl zastupovat při každodenních společných modlitbách v katedrále a vykonávat povinnosti nižších úředníků na biskupství.

Někdy se stávali kanovníky čekatelé či nesídelními kanovníky mladí kněží ze šlechtických rodů, jimž kanovnický příjem sloužil jako stipendium ke studiu v zahraničí. Dnes zajišťují stipendia nadační fondy. V některých dobách stoupal počet kanovníků například tím, že bohatý šlechtic se souhlasem krále i papeže daroval kapitule statek jako zajištění dalšího kanovnického místa, třeba pro svého syna, ale kanovnické místo nesmělo být po jeho smrti zrušeno bez souhlasu papeže.

Zásadní změna financování, spojená s nástupem komunismu, byla postavena na patronátním právu. Stát zabral veškerý majetek a zavázal se platit na mzdy kněží a veškerý provoz církve, i když to dělal tak, že mnohé kostely spadly. Za to si nárokoval rozhodovat o ustanovování kněží. Kdo dostal takzvaný státní souhlas pro konkrétní místo, byl placen státem, a v občanském průkazu měl razítko zaměstnavatele Okresního národního výboru. Bez souhlasu státu nesměl vypomáhat ani svému sousedovi. Jakékoliv kněžské působení bez státního souhlasu bylo trestné, někdy i vězením. V roce 1990 byl zákonem zrušen státní dozor nad církvemi. Byly vráceny jen nejnutnější budovy, kněží byli dál placeni státem, ale už ne přes ONV, ale přes biskupství.

Nový zákon o církvích umožnil snadnou registraci mnoha nových náboženských společností, které po deseti letech měly získat právo být placeny státem. Toho se stát bál, a proto zvolil pro sebe levnější cestu. Dříve, než by musel platit nové náboženské společnosti, rozhodl se vrátit majetek a skončit s financováním. Církevní restituce přímo souvisejí s ukončením financování církví - i když postupným. Vrácené majetky jsou často ve velmi špatném stavu a z prvních výnosů a finanční náhrady se musejí uvádět do takového stavu, aby od chvíle, kdy skončí státní dotace na platy, mohla církev z jejich výnosů financovat svůj provoz. Kritici mluví o zbohatnutí církve nebo volají po zdanění církevní náhrady. Ta však byla zaúčtována celá hned na začátku a současné postupné vyplácení jen splácením dluhu státu vůči církvím. Církve a náboženské společnosti nezbohatly, jen přibylo starostí a zodpovědnosti. Žijeme skromně a musíme počítat se štědrostí věřících. Největší ekonomickou zátěží u katolické církve je údržba kostelů, na něž se žádají dotace. Ty nejsou nárokové, stejně jako u národních kulturních památek. Zvláště městské kostely jsou často magnetem turismu, na němž vydělává celá společnost.

Teď ještě mi dovolte, abych doplnil tento text autora Jiřího Uhlíře. Je třeba připomenout, že většina církevního majetku byla od středověku nabývána právě z darů, nadání, odkazů a kšaftů, kde jde o záduší, to znamená zpravidla o odkaz - leckdy před smrtí - ve prospěch chrámů a klášterů, církevních ústavů, jakými byly církevní školy, nemocnice, chudobince a sirotčince. Církev legálně a regulérně získaný majetek z darů - včetně peněz, ale i pozemků, polí, luk i lesů - účelně využívala k dalšímu zvelebování a opravám sakrálních památek, jako jsou kostely a kaple, i jejich mobiliáře.

Dále majetek využívala k vydržování církevní správy a k charitativním účelům, neboť křesťanství je založeno na lásce k bližním, což platí dodnes. Po staletí dary poctivě nabytý církevní majetek byl po roku 1948 zabaven. Je tedy logické, je správné a spravedlivé, aby byl církvím a náboženským společnostem pronásledovaným za nacismu i socialismu konečně navrácen. Tak jako byl bez problému navrácen během 90. let 20. století české šlechtě.

Proti tomu česká veřejnost neprotestovala. Právo na spravedlivé narovnání majetkových křivd však velká část české veřejnosti odmítá. Už Albert Einstein vyslovil myšlenku: Morálka je víc než intelekt. Všechny velké říše se zatím rozpadly a zanikly. Uvidíme, jak to dopadne i nyní.

Dovolte mi ještě jednu poznámku, jednu konkrétní věc. V Náchodě je tzv. Studentský kostel. Ten byl původně zabaven, historicky ještě za Rakouska-Uherska. Jeden čas v něm dokonce byl i sklad střelného prachu. Nicméně jeden bohatý měšťan ho vykoupil a daroval zpět. I toto je příběh nabytí majetku.

Děkuji za pozornost.