Je to totiž jeden z nejhorších názvů veřejných kampaní. Pokud to se zlepšením stavu v ulicích našich měst a dopravy obecně myslíme vážně, měli bychom jej okamžitě opustit. Proč? Trochu omluvou budiž hluboká historie této akce, která začala v polovině devadesátých let jako snaha upozornit na to, že naše společnost se stává až příliš závislá na automobilech.

Co je na tom špatně? Tak předně, už slovo „den“. Omezit auto na jeden den v roce je gesto bez jakéhokoli dopadu. Naopak, pokud si někdo odpustí jízdu autem jen jeden den a vzbudí to v něm pocit, že udělal něco pro planetu, je to naprosto zavádějící pocit. Špatně je ale i spojení „bez aut“. V realitě životů mnoha lidí je pro jejich osobní potřeby auto stále potřebná, užitečná, a někde dokonce nezbytná věc. Proto postavit to takto striktně „bez aut“ povede maximálně k tomu, co vidíme - že to budou lidé považovat za nemožné.

Potřebujeme přesný opak. Potřebujeme postupně a dlouhodobě měnit dopravní návyky lidí, které povedou k postupnému omezování kilometrů, najetých auty, a nárůstu kilometrů jinými prostředky - pěšky, na kole, elektrokole, elektrokoloběžce, MHD nebo vlakem. Jen takové změny mají dlouhodobý a trvalý dopad - na životní prostředí, na kvalitu života v našich městech ve věci hluku nebo čistoty vzduchu, na bezpečnost v našich ulicích nebo na zdraví obyvatelstva.

Žádný člověk totiž není jen řidič nebo jen cyklista. Naopak, existuje člověk, který dělá ve svém životě různé volby, jak se bude pohybovat, a pro každou příležitost by měl zvolit takový prostředek, který bude v danou chvíli nejvhodnější. Nejvhodnější z hlediska času, ceny, pohodlí, kvality, dopadu na okolí nebo třeba zážitku, který člověku přinese. Ale pro tuto volbu musíme mít podmínky. Pokud jede drahá MHD jednou za 2 hodiny, neexistuje cyklostezka a parkování je zadarmo, lidé logicky dají přednost jízdě autem.

I mě osobně trvala změna dopravních návyků několik let. Zjistit, že vlaky jsou funkční i pro pracovní cesty, během kterých toho člověk udělá dost na počítači, nebo že na dovolenou k moři se úplně v pohodě dá i s malými dětmi dojet nočním vlakem, nějakou chvíli trvá. Stejně tak si člověk musí na vlastní kůži vyzkoušet, že s elektrokolem ve městě nehrají kopce žádnou roli, nebo že s cargo kolem zajistí rodinné nákupy. A že když dorazím do neznámého města vlakem, nejefektivnější je vypůjčit si sdílené kolo u nádraží a dojet kam potřebuju.

Mnoho z těch věcí ale nefunguje automaticky. Naopak, tyto možnosti výběru jsou většinou věcí politických rozhodnutí: jak bude kvalitní MHD, zda budeme mít bezpečné cyklostezky nebo kolik bude stát jízdenka do vlaku. Proto: abychom se mohli svobodně a z hlediska osobního užitku optimálně rozhodovat, potřebujeme dopravní politiku, která nám to umožní. A ne například opět zdražovat jízdenky, jak to chystá tato vláda. V dopravní politice pak velmi záleží na tom, kolik se investuje do jednotlivých druhů dopravy: Podle studie Wuppertal Institutu šlo v Česku v letech 1995-2018 téměř dvakrát tolik investic do silniční infrastruktury (21 mld €) než do železnic (12 mld €).

Zpátky k životu s autem: Jsem přesvědčen, že velká část domácností, zvlášť mimo velká města, se bez auta stále neobejde. Ale ještě více jsem přesvědčen, že v podstatě každý, kdo autem jezdí, by dokázal v menší či větší míře snížit množství jízd nebo najetých kilometrů. A jak? U každého k tomu je potřeba něco jiného. Někdo by možná jen trochu ustoupil ze svého pohodlí, někomu by stačilo více prozkoumat už existující alternativy pro své dopravní potřeby a někomu by zase pomohla osvícená dopravní rozhodnutí politiků a političek. Třeba v podobě lepší a dostupnější veřejné dopravy, nižších cen vlakových jízdenek, kvalitnější infrastruktury v podobě bezpečných a oddělených cyklostezek nebo férového zpoplatnění parkování ve městech. Prostě osvícené dopravní politiky obecně, jak ji vidíme v mnoha zemích.

Není to otázka jednoho dne bez aut, ale dlouhodobé práce. A taky čisté matematiky: od roku 2000 se u nás počet automobilů zhruba zdvojnásobil. Z logiky věci tak není možné, aby se všechny vešly do našich měst a na naše silnice tak, jak bychom si přáli. Více lidí, kteří alespoň občas pojedou jinak než autem je nakonec ku prospěchu i těm, kdo v autech musí zůstat: víc místa na silnicích prospěje i jim. Chytrá a odpovědná dopravní politika by tak neměla řešit jeden den bez aut, ale pokud možno stále více dnů s méně auty.