Vypukla vlna převratů, ale o žádný „islám s lidskou tváří“, glasnosť a perestrojku“, či „sametovou revoluci“ se nejednalo.

Již v letech 2011 – 2014 bylo naprosto jasno: tzv. „Arabské jaro“ nemá s „Pražským jarem 1968“ vůbec nic společného a utápí se v krvavých občanských válkách. O nějakých „sametových revolucích“ nemůže být ani řeč...

V některých zemích v této části světa se převraty podařily, avšak jedna totalita vystřídala jinou. Následek? Revoluce musí tedy pokračovat i nadále. Fungující perpetum mobile bez konce. Lev Trockij nazýval tento stav „permanentní revoluce“.

US prezident Barack Obama tvrdí, že je nutné podpořit „umírněné liberální síly“ v těchto zemích. To je sice pravda, ale kde jsou ty „liberální síly“? Na Středním a Blízkém východě masakruje jeden Arab druhého. Který z nich je „liberální“ a který ne?

Vždyť ani dost dobře nevíme, kdo v takových zemích jako je Lybie, Tunis, Irák, Syrie atd. vládne. Jsou to místní vlády za kterými nikdo nestojí? Nebo to jsou různé skupiny povstalců jejichž ideologicku příslušnost nelze ničím definovat? Může to být také i Islámský stát (IS). Rozlézá se v arabských zemích všude a masakruje jak křesťanské tak muslimské obyvatelstvo po desetitisících.

Podle britských zpravodajských služeb padlo do roku 2015 za oběť řádění IS okolo 119.000 obětí a běsnění pokračuje i nadále. Popravy jsou v oblastech okupovaných IS na denním pořádku. Připadá mi to, jako by se chystali Arabové sami sebe vyraždit a ti, kteří tomuto neblahému osudu uniknou, uprchnou po milionech do střední Evropy – hlavně do SRN, s tvrzením, že „kancléřka Merkelová je jejich matka.“ Fácit? Obama je naivka, EU si neví rady a Zeman je hlava namazaná...

Hlavním kamenem úrazu je Syrie.

Současný prezident Bašár al-Asad se dostal k moci v roce 2000. Jeho otec a předchůdce Háfir al-Assad i on se nikdy netajili obdivem k bývalé SSSR. Syrský režim je režimem autoritářským, vycházející z principů východoevropského totalitárního socialismu.

Teprve v roce 2012 - po dlouhém přemýšlení, došlo Obamově vládě v USA, že režim Bašára al-Asada je nepřijatelný a spolu s Iránem ohrožuje jak americké zájmy, tak zájmy EU na Blízkém východě. USA potřebovaly celých 12 let, aby dospěly k tomuto „geniálnímu“ závěru a EU to ostatně nedošlo ani do dneška...

Na co potřebuje průměrný politolog cca. půl hodiny, na to příjdou špičkový politici tohoto světa až po více než deseti letech. Tím samozřejmě nemám na mysli Milouše Zemana (krycím jménem Lih Ovar), neboť ten za to nemůže: Notorické opilství je duševní nemoc! Snad pouze jeho mluvci OFF Čáček to vidí jinak...

USA se tedy rozhodly – ve smyslu „Arabského jara“ (patrně se domnívajíc, že je to to samé jako „Pražské jaro 1968“), podpořit opoziční skupiny bojující proti Bašár al- Asadovi. Nastala krvavá a naprosto nepřehledná občanská válka. Opoziční skupiny jsou islamisté, ortodoxní vyznavači Koránu, stojící sice v opozici vůči vládě, ale mající blízko k IS, proti kterému rovněž bojují se zbraní v ruce. Zdá se jakoby se jednalo o ještě horší seskupení než je Asad sám a spolupracovníci kolem něho.

Tím vzniká nepopsatelný zmatek, kde masakruje každý každého a nikdo neví proč a vlastně za co...

USA a EU si musí uvědomit několik zásadních prncipů:

„Pražské jaro 1968“ aplikovat na „Arabské jaro 2011“ je nesmyslem, neboť zde chybí historické zázemí kulturního národa, žijícího v letech 1848 – 1938 v parlamentní demokracii a nikoli v právu šaria – oko za oko, zub za zub...

Syrská krize je vojensky řešitelná pouze částečně. Je nutné mít dlouhodobý hospodářsko-politický kocept. Nemá ho ani USA, ani EU. Samotné vojenské nálety jsou opravdu dětinskou představou.

Problém nelze řešit bez Ruska a Turecka. Čím dříve si to USA a EU uvědomí, tím lépe nejen pro Syrii, nýbrž pro celý svět. Rusko a Turecko nelze ignorovat.

Turecko již vydalo okolo 7 miliard Eur ze svého rozpočtu na syrské uprchlíky, sídlící v Turecku. Od EU žádá další 3 miliardy, jinak nebude schopno utečeneckou lavinu zvládat a migrace zavalí celou EU po milionech běženců. Dále Turecko sousedí s Řeckem a Bulharskem. Tam je nutné uzavřít hranici v přístupu do shengenského prostoru! „Železná opona“ v Maďarsku a rozdělování kvót jsou dětskou naivitou a kauzálně nedávají smysl. Nevyřeší se tím zhola nic.

Některé z oblastí Ruské federace jsou ohroženy IS a proto nelze vyčítat Rusku, že se brání, když si USA a EU nevědí rady, co počít. Spojit se s Ruském je možná v současné době nepopulární, kvůli ukrajinskému konfliktu, ale nic jiného nám patrně nezbyde, abychom zabránili ještě horšímu...

V době II. světové války konzervativci v Anglii premiérovi vyčítali, že se spojil se Sovětským svazem. Churchill jim na to odpověděl: „Ano, spojil. Kdyby Hitler napadl peklo, spojil bych se s ďáblem!“

Chtěl bych tedy zdůraznit ještě jednou: Řešení Syrské krize bez Ruska a Turecka je nemyslitelné! Pro EU je existenčně nutné si to urychleně uvědomit a v tomto směru podle toho finančně jednat. Ani Turci, ani Rusové za nás nebudou věčně tahat „horké kaštany z ohně“ a obětovat své vlastní lidi zadarmo, jenom proto, abychom my jsme si mohli normalizovat své poměry na jejich účet...

Situace, jenž se dnes zrcadlí v arabských státech je dílem nás všech. Vychází z notorických neznalostí situace v této části světa a neschopnosti vedoucích politiků EU najít adekvátní řešení, neboť je na to nikdo nepřipravoval.

Svá vládní a poslanecká místa získali doslova vědecky promyšleným systémem intrik.

Bezvadně se vyznají ve stranických kuloárech, ale schází jim odborná kompetence na patřičné úrovni. Orálně dokáží obhájit a zdůvodnit všechno. Řešení nemají žádné, neboť bez analytických schopností nelze žádné řešení nalézt. Zde stranické fráze, které je drží u moci, v žádném případě nefungují.

Potřebujeme bezpodmínečně novou garnituru politiků, kde by rozhodovala odbornost a nikoli stranický žvást, který nikoho k ničemu nezavazuje. Je nutné umět problémům předcházet a ne se z poslanecké lavice pouze usmívat.

Současné dění v arabských státech se dalo předvídat a tím dospět k závěru, že tragédie zvaná „Arabské jaro 2011“ nemůže fungovat. Umění předvídat a podle toho jednat, se musí stát základním nosným sloupem politiky EU. V opačném případě nejsme EU, nýbrž politovánihodným sdružením banánových republik.