Musel jsem se pousmát představám pana Okamury o jakési Unii evropských národů. Přestože tato myšlenka je naznačena jen velmi vágně, tak jako jsou vágní všechny představy SPD nebo Svobodných o jiném uspořádání Evropy než nabízí současný stav, stačila mně k úsměvu zmínka o právu členských států na vlastní hospodářskou politiku. Odhlédnu-li od skutečnosti, že i současné evropské právo stále ještě umožňuje až příliš velkou nezávislost hospodářských politik členských států, pak je třeba vzít v potaz, že jakékoliv další posílení pravomocí členských států v této oblasti budou vždy na úkor pravidel jednotného trhu. Uvědomují si předkladatelé požadavků nezávislosti hospodářských politik, že pak místo hypotetické jedné společné hospodářské politiky (stále ještě pouze ideál kdesi v mlze) budeme mít dvacet sedm hospodářských politik, které svým způsobem budou hájit zájmy jednotlivých členských států (samozřejmě vždy proti jinému členskému státu) a mohou tedy ve větší či menší míře působit proti sobě?

Jsem si vědom skutečnosti rozličných hospodářských podmínek v různých částech Evropy. Jedním z důvodů přerozdělování společných zdrojů je právě tyto hospodářské rozdíly co možná nejvíce odstranit. Smyslem „evropské“ hospodářské politiky je vytvořit pokud možno homogenní podmínky pro lokální ekonomiku ať již se podnikatel nachází v Řecku nebo ve Finsku. Existence homogenních podmínek poskytuje nejlepší záruku efektivnosti podnikání a ochrany vložených investic.

Každé posílení různorodosti hospodářských podmínek bude vždy na úkor právní i politické jistoty jakékoliv lokální podnikatelské činnosti a tím na úkor ekonomického rozvoje, který by jinak zajistila pravidla jednotného evropského trhu.

Evropská unie nepotřebuje návrat zpět k decentralizaci ekonomické stejnorodosti, která byla v těžkých politických zápasech od padesátých let minulého století překonána. Naopak, Evropská unie potřebuje další posílení hospodářské centralizace, která je nezbytná k fungování společné evropské měny a k fungování Evropské unie jako společného jednotného trhu. Příkladů k následování je více, samozřejmě Spojené státy americké, ale třeba i Kanada nebo Austrálie, federace vzniklé spojením jednotlivých členských zemí. Jsou samozřejmě i jiné příklady, k nímž mají možná SPD a Svobodní blíže, a to třeba celní unie Východoafrického společenství, tvořeného Keňou, Tanzánií, Ugandou, Rwandou a Burundi. V žádném případě bych nechtěl podcenit toto středoafrické obchodní společenství, nicméně právě obrovské lokální rozdíly a rozdílné představy o hospodářské politice jakožto i rozdílné zájmy vlád jednotlivých zemí jsou důvodem, proč je projekt stále spíše teorií než ekonomickou praxí a ekonomika zemí taková, jaká je.