Moje generace naštěstí zná velkého generalissima jen z dobových fotografií nebo válečných filmů. Krutý diktátor, za jehož vlády se oběti na životech nepočítaly na stovky nebo tisíce, ale rovnou na miliony, však po sobě zanechal sémě, které tu a tam vyklíčí ještě dnes. Sémě velkého národa, mocného impéria, pod jehož vliv patřila téměř polovina Evropy a jehož slova vyvolávala záchvěvy strachu v myslích spojenců i nepřátel po celém světě.

Rusko se chystá na parlamentní volby, a jak se ukazuje, vhodných tváří není nikdy dost. Proč nevyužít muže s gloriolou vítěze 2. světové války, muže, který kdysi nastolil v zemi Sovětů „pořádek a klid“? Proč nevyužít tváře (byť počítačem upravené) člověka, k jehož obrazům vzhlížel ve své době s bázní a pokorou každý občan země, kde „zítra znamená už včera“?

Nasazení soudruha Stalina v předvolební kampani komunistické strany dokládá, kam až může klesnout zvrácenost politického myšlení některých lidí. Jistěže, vzpomínky na bolest a utrpení časem blednou, v paměti zůstává jen to příjemnější. Proč hned myslet na hladomory, gulagy, všudypřítomné udavačství a strach, když se nám současně vynoří vzpomínka na to, jak bylo tenkrát Rusko veliké a jak se před ním třásla i celá Amerika. A chléb byl tenkrát za 20 kopějek. Jistě to může vyvolat slastnou vzpomínku u voliče frustrovaného životem v dnešním komplikovaném světě (a nyní nemám na mysli jen svět ruský), kde už naše životy neurčuje strana, ale kde každý z nás neseme odpovědnost za to, jak, kde a do čeho se zítra probudíme. Odpovědnost může být někdy bolestná a ne každý ji dokáže unést.

Přesto je nasazení soudruha Stalina smutnou realitou země, která patřila mezi vítězné mocnosti 2. světové války. Realitou země, která však po válce nedokázala většině svých občanů nabídnout žádné nové ideály státnosti, nové vize a perspektivu a především větší prostor svobody pro vlastní seberealizaci. Po rozpadu SSSR se neujalo ani tzv. Společenství nezávislých států a snahou všech bývalých satelitů kromě Běloruska bylo vykopání co nejširšího příkopu mezi nově nabytou státností a bývalou matičkou Rusí. A tak zatímco na jedné straně Evropy docházelo k prohlubování vzájemné spolupráce včetně delegace některých pravomocí společnému centru, na druhé straně Evropy nastalo štěpení, vznikly nové hranice a šířilo se vzájemné odcizení kdysi tzv. „bratrských soudruhů“. Přestože minulost Ruska je minulostí národa s bohatou a vyspělou kulturní tradicí včetně tradice silně zakořeněného pravoslaví, jeho současnost se vyznačuje ideologickou prázdnotou, nezakotveností  ve světovém politickém a ekonomickém řádu a zoufalou snahou oprášit novými silnými činy svou „slavnou“ minulost naposledy spojenou se Stalinovým jménem.  

Nebojím se, že by komunisté i se soudruhem Stalinem v čele mohli vyhrát ruské parlamentní volby. Současný prezident Putin dělá vše proto, aby oprášil ruskou velikost, aby s pomocí vojenské techniky vrátil Rusku ztracenou sebedůvěru, dělá vše proto, aby se bývalá imperiální velmoc zase vrátila na vítěznou trajektorii doby minulé a stala se důstojným soupeřem západního světa. Ke škodě ruskému občanovi však pouze ve vojenském snažení.

A tak zatímco východní strana Evropy se dále drobí a roste vzájemná nevraživost, podezíravost a strach, zaseté jí do vínku již dávnými Stalinovými pogromy doprovázenými násilným přesídlováním obyvatelstva a dnes rozdmýchávané Putinovou snahou o navrácení alespoň části stalinského ducha velikosti do dnešní bezprizorní společnosti, na straně druhé zaznívá hlas zcela opačný. Hlas německého ministra zahraničí Steinmeiera oceňující téměř 60 let budování společné Evropy, odstraňování překážek mezi evropskými národy a budování nových vztahů založených na vzájemném přátelství, spolupráci a úctě. Hlas národa poráženého ve dvou světových válkách, který se dnes veškerou svou silou a státnickou odpovědností staví na stranu mírové spolupráce mezi národy a mírového budování svobodného demokratického světa. Jak pokorně a přitom vizionářsky zni Steinmeierova věta: “Osud snad žádného jiného evropského národa není tak těsně spojen s existencí a úspěchem Evropské unie“.  

Také u nás se blíží komunální volby. Přestože nepůjde o „velkou“ politiku, jejich výsledek může výrazně ovlivnit rozložení politických sil a celkové směřování naší země v nejbližší budoucnosti. Přinejmenším může hlavním politickým aktérům ukázat, jak si na tom stojí s podporou voličstva. A tak přestože budeme určitě preferovat schopnosti stran a jejich představitelů řešit naše problémy v jednotlivých krajích, nezapomínejme, že žijeme v globálním, navzájem propojeném světě, jehož jsou kraje nedílnou součástí a který je bude vždy silně ovlivňovat. Dávejme přednost kandidátům, kteří budou stavět mosty vzájemného porozumění, sounáležitosti a spolupráce místo takových, jejichž program vede pouze rozdělování, prohlubování příkopů a budování nepřekonatelných bariér, za nimiž by jen rostlo naše odcizení a frustrace.

Velikost národa dnes už nemůže spočívat v jeho imperiálních schopnostech a moci, ale ve schopnosti nalézt si ve složitém světě spojence a přátele při naplňování své vize všestranného rozvoje svých obyvatel.  Historie dnes a denně ukazuje, jak nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Klikatost cest zvolených Ruskem nebo Německem po 2. světové válce je toho dokladem. Blížící se komunální volby naznačí, kam bude směřovat cesta naše.