Husí kůže po celém těle. Ta mi naskočila během posledního natáčecího dne filmu o uherskohradišťské věznici hned několikrát. Jeden příběh za všechny…

„Několik měsíců jsem byla v samovazbě, tři měsíce jsem neměla možnost se umýt, převléknout, prostě nic, byla to hrůza,“ popisovala paní Vlasta Černá s tím, že ne všichni bachaři byli hrozní, protože jeden jí v noci nosil jídlo. „Řekla jsem mu, že bych moc chtěla tuto knížku. A představte si, že on mi ji donesl a já ji měla celou dobu u sebe a stále ji četla,“ uvedla.

Paní Černá byla komunisty vězněná, když jí bylo 18 let. Když ji ze samovazby dozorci převáželi zpět do věznice, tak jí knihu odebrali. Dostala ji až při propuštění na svobodu. V roce 1964 ji půjčila knězi, kterému pomáhala při útěku před StB. Od té doby tato sbírka Ortenových básní kolovala mezi politickými vězni. Vrátila se jí až po 15 letech a mnoha urgencích.

Když teď z knihy poezie Jiřího Ortena recitovala, slyšeli byste v naprosto zaplněné místnosti spadnout špendlík. Mimořádně silný okamžik, ještě teď si ho barvitě vybavuju.

Dorazili i potomci dalších nespravedlivě vězněných s jejich vlastními artefakty, které dokreslují pohnutou historii věznice. K vidění byla např. truhlička, do které rodina ukládala dopisy od maminky z vězení. Výrobky z chleba, které jejich rodiče za mřížemi vyráběli. A slyšeli jsme i vlastnoručně sepsané paměti vězněných.

Neopakovatelnou atmosféru nejen při předčítání pamětí dokonával hudební podkres Jiřího Pavlici a Ivana Palackého, kteří v tomto tvůrčím duu připravují oratorium „Memento“ inspirované odkazem věznice.

Vznik filmu „Vězení dějin“ poukáže nejen na příběhy, které jsem nastínil výše. Tvůrci chtějí zachytit komplikovanou historii věznice ze všech možných úhlů. Prostor v něm dostanou pamětníci z řad bývalých vězňů a jejich potomků, ale např. ženy, které vařily ve školní jídelně vybudované v části věznice nebo ti, kteří tady v dětství navštěvovali školní družinu a pohybovali se při tom nevědomky dvorkem, kde se dříve popravovalo.

To zpětné uvědomění po letech je opravdu tvrdé. Vím, o čem mluvím – i já jsem do prostorů věznice jako malý kluk chodil. 

Film nám má všem tak trochu osvěžit paměť – jak říká oficiální podtitul filmu „propustit dějiny na svobodu“. Moc filmařům fandím, aby, až na podzim půjde do kin, svůj účel splnil.

Už teď si za obrovskou energii a elán, se kterým se do díla pustili, autoři zaslouží velké poděkování. Především režisér Jan Gogola ml., který byl v 70. letech právě jedno z dětí navštěvující zdejší školní družinu. A Anna Stránská, která velkou měrou stojí za Spolkem Memoria. Tato iniciativa zásadně pomáhá nejen s filmem, ale taky s chystanou rekonstrukcí věznice.

Rekonstrukcí v objektu vznikne Národní památník Věznice Uherské Hradiště, který nám bude navždy připomínat jedno z nejtemnějších období naší historie. Půjde o památník evropského významu. Ten bezesporu dlužíme všem lidem, kteří si tady prošli doslova peklem na zemi. Bude tady taky sídlit okresní soud a státní zastupitelství, společně s probační a mediační službou.

Pokud nenastanou žádné problémy, práce na rekonstrukci by měly začít v roce 2026 a trvat by měly přibližně 30 měsíců. Poté, co objekt více než 30 let ve vlastnictví státu chátral, se tak už opravdu konečně mílovými kroky blížíme k cíli. S radničním týmem jsme za rekonstrukci bojovali roky. Teď jsme všichni obrovsky vděční, že už je opravdu „za rohem“. 

P. S. Pokud byste chtěli taky zažít nezaměnitelnou atmosféru objektu věznice na vlastní kůži, pak jedna z posledních možností před rekonstrukcí bude 9. a 10. září v rámci Dnů evropského dědictví. Své místo na komentovaných prohlídkách si je ale potřeba zarezervovat do 7. září ZDE.