Mrzí mě, že kolega poslanec a zastupitel za ČSSD Antonín Seďa nesprávně pochopil má slova pronesená u příležitosti oslav Dne boje za svobodu a demokracii.

Nemohu však za to, že si celý můj projev, ve kterém jsem hovořil o teroru jako o nástroji propagandy, vyložil tak, že útočím na islám, když hovořím o nebezpečí islamismu. Zřejmě přeslechl větu, ve které naopak varuji před nekontrolovaným hněvem. Rozumím tomu, že pan poslanec pod pojmem „islamismus“ chápe poměrně široce pojaté označení pro politické ideologie nějak se vztahující k islámu, takže nepovažuje za korektní všechny „islamisty“ automaticky označovat za teroristy. Jsem si však jistý, že většina posluchačů z kontextu mého projevu přesně pochopila, že jsem měl na mysli právě tu skupinu „islamistů,“ kteří používají teror pro prosazování svých cílů (a zdráhám se napsat, že jsou to „politické“ cíle). Varoval jsem totiž před nebezpečím hrozícím od ultralevicových a ultrapravicových bojůvek, od osamělých šílenců a od islamistů, a to v tomto pořadí. Proto jsem na závěr své řeči vyzval přítomné k minutě ticha za oběti ideologií zla: nacismu, komunismu a islamismu.

Mrzí mě, že moje slova byla panem kolegou Seďou dána do kontextu s proslovem pana prezidenta na Albertově, resp. s celou tou nepěknou šarádou, která pošpinila vzpomínku na statečné studenty z let 1939 a 1989. Pan prezident se možná těší přízni fanoušků pana Konvičky, či konce fanoušků pánů Okamury, Vandase a Sládka, avšak mé přízni se určitě netěší. Vzpomeňme si, které politické strany podporovaly Miloše Zemana v prezidentské volbě.