Každý v této zemi se stal specialistou na státní maturitní systém, případně na inkluzi. Od prezidenta po štamgasta v nejzapadlejší vesnici má každý názor na to, jak by maturity měly vypadat. Jsou toho plné noviny. Ty stejné noviny, které mají titulky „V průmyslu chybí 50 tisíc pracovníků" nebo „Nemůžeme zvýšit výrobu – nejsou lidé".

Jak by měli vypadat ti lidé, kteří „nejsou"? Jsou to absolventi gymnázií nebo obchodních škol nebo snad vyšších odborných škol cestovního ruchu? Nikoliv – těch je vcelku dostatek. Kdo chce, práci najde, ale určitě se o ně zaměstnavatelé neperou. Jenže vyučený soustružník, frézař, stavař, svářeč… Po nich pasou celé týmy náborářů. Až to skoro vypadá, jako v jistém poněkud dobovém českém filmu Já to tedy beru, šéfe!

Někde jsme udělali chybu, dost zásadní chybu. V honbě za „vzdělanostní společností" jsme zapomněli, že tato země stojí na průmyslu a podnikání ve výrobě, že to, co tradičně už dvě stovky let živí tuto zemi, je přetváření surovin v užitečné věci každodenní potřeby, v investiční celky, vybavení továren a samozřejmě v auta. Soustředili jsme se na „produkci" vzdělání, ale pustili z hlavy, jaké vzdělání je potřebné a užitečné. V posledních dnech jsem předávala výuční listy a také celostátní ocenění pro nejlepší učně „Zlaté ručičky" a zatímco ještě nedávno společnost žila pseudoproblémem s maturitami, tady se sešli rodiče, pedagogové a pár hostů. Jinak sdělovací prostředky projevily tak akorát zdvořilý (či spíše nezdvořilý) nezájem.

Tím opravdu nechci tvrdit, že by naše potíže se strukturou absolventů byly zaviněny nezájmem novin nebo televizí. To by bylo hodně levné. Ale kdyby každý z těch stovek místních i celostátních politiků a veřejně činných osobností místo jednoho svého vystoupení na téma státní maturity nebo inkluze řekl, že tato společnost by si měla daleko více vážit učňů a měla by se daleko více soustředit na jejich přípravu, bylo by to nepoměrně užitečnější.

Mnozí teď poznamenají, že „kdyby podniky těm lidem pořádně platily, problém by se během několika let vyřešil". Je to pravda – a není to pravda. Platy v dělnických profesích musí růst a porostou, ostatně tento trend sledujeme, probíhá. Za posledních dvacet let se průměrná mzda v průmyslu dostala na trojnásobek původního stavu. V prvním letošním čtvrtletí dosáhla téměř 26 500 korun, tedy v posledním čtvrtletí – kdy jsou platy tradičně nejvyšší vlivem odměn, bude těsně pod třiceti tisíci korun a celoroční průměr bude kolem 27 500 korun. Ale jsme otevřená ekonomika, která soutěží s hospodářstvími desítek jiných zemí. Konkurenční schopnost je – mimo mnoha jiných aspektů – dána také výší mezd. Průmysl zatěžujeme neustále řadou nových povinností od stále přísnějších ekologických požadavků až po děsivou byrokracii spojenou s podnikáním. Oboru se daří dobře, ale není tu prostor pro mzdový šok, který by všem vyrazil dech a nalákal do učebních oborů tisíce nových zájemců.

Mzda v průmyslu je dobrá a bude zcela jistě podstatně lepší, nezaměstnanost kvalifikovaných dělníků je a bude minimální, jenže hlavní potíž se zdá být ono společenské prostředí. Jediné místo, kde vyučený nástrojař požívá přirozené úcty, je personální oddělení průmyslového podniku. Společnost nad ním – je to tak – v podstatě ohrnuje nos. Nemá maturitu, nemá „titul" DiS, není bakalář a to ani nemluvím o „pane magistře". Nemoc zbožštění vzdělání nakazila skoro každého a tak slyšíme místo „řemeslo má zlaté dno" jinou větu: „nechci, aby ses celý život dřel v továrně, alespoň tu maturitu si udělej"!

Vzdělání nedělá z kohokoliv lepšího člověka a posuzovat jedince podle toho, jak daleko prošel vzdělávacím systémem a jakých „met" dosáhnul, je prostě – hloupé.