Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, milí kolegové, hezké dobré ráno.

Myslím si, že do toho kuropění to nakonec dotáhneme. Asi nepřekvapivě tady vystoupím k části programového prohlášení vlády, kterou jsem se takřka osm let zabýval z těchto lavic, konkrétně z tohoto místa (ukazuje do vládní lavice), i když moje nástupkyně paní ministryně Hubáčková sedí na druhé straně, ale jsou to vládní lavice. Je to pohled samozřejmě jiný než ten opoziční, ale některé věci zůstávají stejné, ať už se na ně díváme z opozice nebo z koalice.

Když jsem si přečetl programové prohlášení nové vlády, a myslím že nejenom v oblasti životního prostředí jsem četl, a musím říct, že docela rád, často slova typu: budeme pokračovat v podpoře, udržíme a tak dále, což znamená, že programové prohlášení vlády třeba právě v otázce nebo v oblasti životního prostředí do značné míry kopíruje naše programy a naši legislativu, kterou jsme buď už realizovali, anebo připravili na Ministerstvu životního prostředí. To je rozumné. A určitě se mi nebudete divit, že tohleto zrovna chválím, protože tím zároveň říkáte, že jsme v této oblasti udělali spoustu dobré práce. Ale jsou tam na druhé straně body, se kterými souhlasit nemůžu, a teď vám je rád představím, popřípadě se zeptám.

Začnu oblastí ochrany klimatu, což samozřejmě je oblast, která tady dneska už mockrát byla zmíněna, a konkrétně samozřejmě ten termín, který mnohým nahání hrůzu, mnohým naději, ať už o něm budeme mluvit jako o Green Dealu, nebo v horším českém překladu Zeleném údělu, tak to možná úděl do jisté míry je. Tady se hovoří, a už to tady taky několikrát padlo, o Green Dealu jako o velké šanci, velké příležitosti. Vzpomínám si na jednoho mého bývalého kolegu, který pracoval celý život v zahraničí a vždycky říkával, že v angličtině je slovo výzva takový eufemismus pro průšvih, často, ne vždycky, ale často. Myslím si, že v češtině je to někdy podobné. Já tady na jedné konkrétní věci, se kterou jsem poměrně dobře obeznámen, tak si hned troufnu říct, že vláda tam má jednu ambici, kterou já považuji za nereálnou, a to je, že je cílem připravit do poloviny letošního roku dopadové studie na jednotlivé návrhy Green Dealu, nebo na jejich část předpokládám. To je totiž nereálné v situaci, kdy Evropská komise, a to všichni víme, tahá jednotlivé návrhy z balíčku Fit for 55 jako králíky z klobouku a celá řada z těchto návrhů se zásadními dopady na českou ekonomiku i peněženky našich občanů prostě není zatím známá do té míry, anebo pouze v obecných rysech bez detailů, že je velmi složité dělat dopadové studie na něčem, kde samozřejmě ten ďábel se skrývá, jak víme, vždycky v detailu.

Návrhy na zákaz provozu nových vozidel na fosilní paliva od roku 2035 nebo omezení vytápění plynem jsou takovou tou mediálně nejatraktivnější částí, ale jsou opravdu jenom tou pověstnou špičkou zeleného ledovce, protože je úplně jasné, že je tam celá řada dalších věcí, a už to tady dneska zaznělo. Je to třináct evropských směrnic, nařízení, které pokrývají v podstatě všechny oblasti ekonomiky, nejenom od energetiky nebo přes energetiku, ale přes dopravu, služby, skládkování atd., atd. Je toho strašně moc. A zdaleka ne všechno v tuto chvíli v rámci balíčku Fit for 55 je jasné, je známé na to, abychom si mohli myslet, že lze na to dělat nějaké relevantní dopadové studie. Je jasné a všichni to víte, ví to nová vláda, víme to i my, že významná část vyjednávání o tom balíčku bude nejenom na francouzské předsednictví, ale bude i české předsednictví, samozřejmě, a nebude to jednoduché, ale bude i na švédské předsednictví, které půjde po nás. To znamená celý ten balíček, který je teď rozložen do vyjednávání do dalšího minimálně roku, roku a půl, tak samozřejmě ještě zabere spoustu času.

Ale co mě na této kapitole zaujalo zvláště, a tady si dovoluji ocitovat doslova: představíme novou politiku ochrany klimatu v České republice, která zohlední nové ambiciózní cíle Evropské unie do roku 2030 a stanoví vodítka pro dosažení cíle klimatické neutrality nejpozději do roku 2050. Což o to, politiku ochrany klimatu a její harmonogram jsme na Ministerstvu životního prostředí stanovili už před nějakou dobou. Ale, a nechci slovíčkařit, ale je to velmi důležité, tady se přímo mluví o tom, že nová vláda chce stanovit vodítka pro dosažení cíle klimatické neutrality nejpozději do roku 2050. A tady se chci zeptat paní ministryně životního prostředí, popřípadě kolegů, zda je tím míněno dosažení klimatické neutrality České republiky. Protože to by byla zásadní změna. Protože my jsme na klimatickou neutralitu České republiky jako samostatné členské země Evropské unie nikdy nekývli. My jsme vždycky hovořili o tom, že chceme přispět ke klimatické neutralitě Evropské unie do roku 2050. Ale nikdy jsme neřekli ani neslíbili, že by se mělo jednat o klimatickou neutralitu České republiky. A to je, vážení, sakra rozdíl. Protože my jsme v současné politice ochrany klimatu modelovali situaci, co by to pro Českou republiku znamenalo, kdybychom snížili emise CO2 o 80 % do roku 2050 oproti roku 1990. I to je spojeno s astronomickými náklady, na kterých se mimo jiné shoduje třeba i ve svých odhadech Evropská komise, nebo i další společnosti, další subjekty, které to modelovaly. A když se podíváte na současnou politiku ochrany klimatu, tak i to pouze, a to pouze je v obrovských uvozovkách, snížení o 80 % by prostě bez zcela revolučních a z dnešního pohledu takřka science-fiction změn, především v dopravě, vytápění budov a tak dále, bylo zcela nereálné. A to hovoříme, a znovu říkám pouze o osmdesáti procentech.

Jak jsem už tady několikrát říkal, odpusťte mi ten bonmot, zrovna já ho používám rád, protože se mě to týká. S těmi procenty je to jako při hubnutí. Ze začátku to jde relativně dobře, ale pak už každé kilo zatraceně drhne. A přesně tak je to při snižování emisí zhruba od 60 % snížení dál. A od těch 80 % nahoru už je to extrémně složité a taky extrémně drahé. A každé procento, protože už prostě nemáte žádnou rezervu.